Durban

Durban Viktor Pondělík Neuplynul ani půlrok od chvíle, kdy jsem se přičiněním kanadské velvyslankyně rozumu mdlého a chování nediplomatického (kdybych to charakterizoval výstižněji, bylo by to žalovatelné) vrátil z báječného zájezdu (podle způsobu dopravy bych ale měl spíše říkat záletu a záchodu) do Johannesburgu a již bylo v podstatě rozhodnuto, co se za pár měsíců nadcházejícím dalším létem. Už žádné „kanadské“ experimenty; opět hezky vyrazím do země černochy a divočinou oplývající, tedy do Jižní Afriky. Letenka do Durbanu, města, které podle mé encyklopedie mělo v roce 1985 necelý milion obyvatel a podle prospektů má nyní lidí trojnásobek (inu, žádná vymírající Evropa), sice byla dost mastná (ne že by se dala roztírat na chleba, ale z ceny mi bylo jako vysokoškolskému soustudentovi „Švandíkovi“, který kdysi na koleji na noc vypil olej z rybiček), ale co by člověk neudělal pro to, aby byl za exota… Navíc se mi podařilo nalézt roztomilé stvořeníčko jménem Radka, které bylo na rozdíl od ostatních ochotno tam letět se mnou a postarat se mi tak o program pro každovečerní dobu temna, kdy není záhodno vycházet na ulici a v loži je člověku samotnému smutno. Radostné vyhlídky – přes den kochání se černoušky a večer kochání se Radečkou, která má rovněž literární střevo a už nejeden den mne zahrnuje slaďoučkými SMSkami typu „Posílám pusinku a myslím na tebe. Tvoje myšička.“, „Tobě snad nevadilo, že jsem ti přenechala aktivitu, že ne?“, „Jsi milý a chytrý a hodný a šikovný a nestydíš se hezky mazlit a být něžný…“ (?!?) či „Jenom doufám, že jsi do povídání o Durbanu nenapsal úplně všechno, co jsme prováděli.“. Již v prosinci byly s letenkami potíže. Do Durbanu se dalo dostat snadno, nebylo ale již cesty zpět, snad proto, že Jižní Afrika usilovala o to, aby tam bílí cizinci přilétali, ale už neodlétali a rozmnožili durbanskou bílou menšinu, či snad proto, že na trasu Johannesburg – Durban byla nasazena letadla v posledním tažení, která doletí pouze tam, ale už ne zpátky. Nakonec se ale šikovným slečnám z cestovní kanceláře přesto podařilo najít nám dvě místečka i na zpáteční let a já tudíž mohl rezervovat letenky, které nám zajistí mnohahodinové kyčelní bolesti, nevyspání a pozdější spěch, až se hojná krmě z letadla bude v následujících dnech drát opět na svět. Následující půlrok přinesl samá pozitiva. Nejprve se mi podařilo hned na první pokus sehnat ubytování v durbanském Brookestone B&B (v překladu, nemýlím-li se, „postel a snídaně u kamene v potoce“) a později na pár dní i v nedalekém afrogermánském Wartburger Hof (v překladu na dvorku s wartburgem), a v dubnu mi pak mí milí Jihoafričané zrušili i vízovou povinnost, čímž mi ušetřili jednu stránku v pase, hrstku papírování a pár stovek za vyřízení. Jediné negativum nastalo až v červnu, kdy se buď znesvářily Lufthansa se South African Airways či jsem některé z nich přestal být se svým břichem sympatický, pročež nikdo z nich nechtěl moje peníze za rezervované letenky a já krátce trnul, zda tedy odletím podle plánu nebo některým ze dvou náhradních letů, buď tím dražším, nebo tím levným s půldenním čekáním na letišti v Miláně. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a já vyměnil své mnohaměsíční úspory za dva notýsky se šesti letenkami a pár stránkami s poučeními v několika jazycích. Po prožití několika prázdninových dnů v letních Českých Budějovicích mi tedy již nic nebránilo v odletu na zimní dovolenou na opačné polokouli. 12. – 13. července Odjezd z Budějákova proběhl stejně klidně jako loni do „Jeníkova Hrádku“. Za ranního kuropění (proč se tomu vlastně říká kuropění, když neslýchám pět žádné kury, ale nanejvýš nějaké opozdilé opilce?) stačilo jen vypnut mobil, elektřinu, vodu a hruď, vypít kávu a zbytek limonády, nabrat do plic čerstvý nikotin a popadnout batoh a dech a hurá (nebo přesněji anglicky „hurry“, protože jsem se musel vrátit a přestěhovat botník, abych se dostal pro za něj zapadlou jízdenku) na trolejbus. U nádraží pak stačilo jen vyzvednout Radku a zkontrolovat, zda máme v pořádku všechny tři balíky (dva Radčiny a mne – pěkného balíka), a už nás mašinka unášela do naší stověžaté matičky, která je mi ovšem spíše macechou, vzhledem k tomu, co jsem si tam zamlada vytrpěl při několika různých školních exkurzích. Na pražském hlavním nádraží, pomačkán z přecpaného vlakového kupé, jsem údajnému slovenskému bratrovi nedůvěryhodného zjevu odmítl přispět na polévku, čehož se dožadoval, neboť prý v Praze pracuje a nepřijeli mu slovenští kamarádi; jediné logické vysvětlení jeho poněkud zmateného zdůvodnění by bylo, že mu kamarádi vozí z jeho otčiny polévku v kastrůlcích a tentokrát se opozdili, pročež má po šichtě hlad. Neuspěl ani u Radky, takže nás nakonec poprosil o prepáčení a vzdálil se, nejspíš aby vyškemral peníze od někoho jiného, kdo mu vskutku uvěří, že pracuje a že by mu náš lid měl poskytnout almužnu, když jakožto cizinec napomáhá rozkvětu naší vyspělé vlasti. Radka investovala do nákupu jízdenek na metro a jiná veřejná přibližovadla a než jsem se já nadál a Radka nabála, byli jsme na Ruzyni; naštěstí na letišti a ne ve věznici. Tam se Radka usadila na lavičku u zadní příletové haly, kde se to nejméně hemžilo lidmi, snad podle staromódního „sedávej panenko v koutě,…“, a počala … přišívat na své dvě tašky cedulky s adresou Brookestone B&B, kde stráví v mé přítomnosti šestnáctero dní. Po dokončení této činnosti se pak bezmála tři hodiny intenzivně bála toho, co s ní udělá letadlo a následně exotické obyvatelstvo. Let z matky měst do Frankfurtu proběhl hladce; skončil dříve, než jsem zjistil, jaké národnosti je stařenka, kochající se vedle mne pohledem na panorama deset kilometrů pod námi. Naše babičky v jejím věku sedávají u rádia a štrikují vnoučkům šály, a ona se plahočí kdovíodkud kdovíkam. V Párkově nad Mohanem jsem doplnil hladinu krevního nikotinu, nejprve v přítomnosti italských mafiánů a poté poblíž mladého zarostlého opivěného (nemohu psát ovíněného, třímá-li v ruce jedno zjevně ne první pivo) Germána. A pak jsme se již vmísili do davu bělochů, čekajících na aeroplán do Jeníkova hrádku (= Johannesburg). Airbus, kterým jsme se na tuto pouť vydali, měl sedadla neuvěřitelně nahňahňaná na sebe, takže člověk měřící přes metr a půl měl dost starostí s tím, kam své dlouhé nohy složí. S láskou jsem vzpomínal na daleko prostornější letadlo „Bojínek 747“, kterým jsem cestoval za oceán loni. Po večeři, která byla hrozně neexotická (loni jsem letěl s Lufthansou,která podávala exotickou stravu, asi aby se zavděčila afričánkům, a letos se South African Airways, které zřejmě kolaborovaly s Evropany) jsem se přiměl k parodii na spánek a v duchu litoval naše pradávné předky, kteří byli v obdobné pozici (jako skrčenci) ukládáni ke spánku věčnému. Po probuzení následovalo horečné hledání zapadlého cestovního pasu, přehršel zoufalých pokusů zapnout opotřebený zip na batohu a vyplňování imigračně-celní karty. Vlétli jsme do turbulencí a roztřeseně se snášeli k johannesburskému letišti; a najednou obrat jako v listopadu 1989 v Československu a zamířili jsme si to do Bloemfontein asi 500 kilometrů jihozápadně od Johannesburgu a po několika dalších minutách někde u Vereeniging pro změnu na východ… Místo Johannesburgu, ač bez přičinění teroristů či násilnických pokušitelů o emigraci, jsme přistáli v Durbanu, čili 500 kilometrů vedle. Naše dušičky zaplesaly; byli jsme tam, kam jsme měli namířeno, bez mezipřistání a přestupování v Johannesburgu. Co ti Jihoafričané neudělají pro mou spokojnost – napřed nám v dubnu zrušili vízovou povinnost a teď ještě letěli pro mé pohodlí tam, kam jsem chtěl, a ne tam, kam měli… Radost však neměla dlouhého trvání – po půlhodině planých nadějí nám bylo oznámeno, že nás pasová kontrola v Durbanu odmítla obsloužit, a krátce nato jsme opět zamířili do Johannesburgu, a to takřka přesně ve chvíli, kdy jsme měli s jiným letadlem v Durbanu přistát. Otočili jsme se nad Indickým oceánem, mohli zamávat paní Hofmannové, očekávající nás právě dole na durbanském letišti, a po hodině jsme s propadlými letenkami dosedli na letiště v Johannesburgu. Tam byla stejná nálada jako v tomtéž městě o několik dní dříve, kdy se tam americký prezident Bush odmítl setkat s exprezidentem Mandelou; davy lidí za všech dopoledních zrušených letů se zoufale pokoušely dostat pryč a černí letištní zaměstnanci se museli cítit hůř než v dřívějším apartheidu. Před letištěm se nás aktivně ujal černý mafián, který nám nabídl kompletní servis za dvacet eur; byl zjevně nezkušený ve smlouvání, protože než jsem si tuto sumu přepočítal v duchu na koruny, vyložil si mé váhání jako odmítnutí a slevil na 10 eur. Převedl nás z jednoho terminálu na druhý, nepochopil můj dotaz, kam odhodit nedopalek cigarety, vzal ho a dokouřil, zmateně s námi předběhl několik front a vnutil nás uniformovanému maličkému křovákovi, jako vystřiženému z filmu Bohové musejí být šílení, který nám sebral zavazadla a vystavil náhradní palubní lístky, údajně za padesátirandový bakšiš od prostředníka. Prošli jsme optimisticky detekčními rámy (podle zvuků bych je nazval píp-šou) a radostně vyčkávali letadlo. Černé odbavičky – totální opak baviček – nás však s mnoha dalšími převážně bílými cizozemci odmítly do letadla vpustit s tím, že je plné, máme si sehnat nové palubní lístky a za hodinu to zkusit znovu dalším letadlem, kde možná (ale spíše ne) místo bude. S náladou člověka, který v okamžiku dosažení věkové hranice pro odchod do důchodu zjistí, že se mu penze odkládá na neurčito, jsme se vydali bludištěm chodeb zpět ke křovákovi. Ten byl naštěstí velmi vstřícný, snad proto, že si byl vědom, že byl zkorumpován a měl by za to podat jistý výkon, a sehnal nám místo na let ve tři čtvrtě na čtyři a dokonce přeběhl půl letištní haly, aby v počítači našel telefonní číslo našich ubytovatelů a zavolal jim, proč a kdy nás mají znovu v Durbanu vyzvednout. Za ochotu jsme jej zkorumpovali ještě láhví becherovky (při jeho postavě z ní týden nevystřízliví) a následně s několikahodinovým zpožděním opět vyrazili směrem na Durban. Než se sendvič s naším žaludkem sešel, přistáli jsme v Durbanu – úspěšně, na rozdíl od našich zavazadel, kterým se sem zřejmě již podruhé v tomto dnu nechtělo a kamsi se zatoulala. Optimistické bylo to, že si nebudu muset večer čistit zuby, neboť kartáček zůstal v batohu, méně optimistické bylo to, že jsem zůstal s jedinými botami a ponožkami, které by po absolvovaných třiatřiceti hodinách cesty zcela zamaskovaly i balík dobře uleželých olomouckých syrečků. V domečku, který byl jako ze škatulky (hranatý, s plochou střechou), jsme tudíž byli s vybalováním věcí hotovi raz dva. Po důkladném představení našeho pokoje paní domácí, která nás neustále považovala za Čechoslováky a zřejmě podle jakéhosi dokumentu o východoslovenských cikánských osadách považovala za potřebné ukázat i co kde je a co s tím, jsme se jali smývat prach cest. Do toho zazvonil domácí telefon a jakýsi uniformovaný černoch vlekl do areálu naše zbloudilá zavazadla. Já jsem dopadl dobře – kdosi sice odstranil provázky zajišťující zipy před rozepnutím a šátral v batohu, ale zásoba cigaret a kondomů zůstala nedotčena. Asi nějaký černý zloděj-nekuřák bez absolvované sexuální výchovy. Hůř dopadla Radka, které rozepnuli tašku a z balení Bon pari nechali pouze prázdný sáček. Ale kdo (a kde a komu) by si proto stěžoval? Povečeřeli jsme oříšky z letadla, limonádu z Čech a mléko od paní domácí a upadli do spánku vyčerpáním a mými botami, které v daném okamžiku pro změnu neskutečně voněly kolínskou a navoněným ubrouskem z letadla, jimiž jsem jim provizorně navrátil punc lidskosti. 14. července Vstávali jsme záhy. Tedy vstávala Radka a já musel též, neboť z jedné strany vedle mne vycházelo sluníčko na oblohu a z druhé strany druhé sluníčko z postele. A to se zaspat nedá. Po uspokojení základních životních potřeb, které mi zabralo pár minut a Radce věčnost, a po konzultaci s paní domácí, která nám přinesla hrst prospektů a map a vysvětlila nám i to, co jsme nepotřebovali, jsme vyrazili do města. Radka se cestou kochala kdejakým domečkem a kdejakou květinkou a udivovala mne tím, co všechno ze spatřené vegetace již zná. Hned třetí námi potkaná banka měla směnárnu. Poté, co nás černoch u vchodu (ne tak sympatický, jako pan Masisi od mrňavé banky v Johannesburgu) zkontroloval, zda nejsme nebezpeční, jsme prošli dvojími dveřmi s proslulým „systémem zeleného světýlka“ (ani nezkušená Radka, ani já, poučený minulými pobyty, jsme se již nesrazili s druhými zavřenými prosklenými dveřmi) a byli jakousi postarší lady nasměrováni do prvního patra, kde u přepážek seděly dvě Indky, jedna mladá poďobaná a druhá starší se zlatou ozdůbkou mezi očima (indická parodie na princeznu se zlatou hvězdou na čele). Mladá poďobaná nám vyměnila celé jmění a byť byla na naše poměry strašný louda, pracovala daleko svižněji, než je zvykem u jejích černých kolegů. Byl jsem diskriminován: zatímco Radka dostala za své dolary internetem prezentovaný průměrný ekvivalent, kurs mých tvrdých eur byl dost bídný. Kdybych to býval věděl, vyměnil bych ještě v Čechách tvrdnoucí eura za nad propastí balancující dolary a namastil si tím kapsu. V obchodním domě jsme nakoupili vše potřebné a vhodné, sušeným masem počínaje a tyčinkami na prošťouchnutí uší konče. Měli tu snad vše, až na má milovaná avokakáda a pohlednice. Pak jsme pokračovali dál do středu města, ulice postupně ožívaly a jejich osazenstvo rychlým tempem měnilo barvu z pestré směsice na monotónní čerň. Cestou za pláží jsme minuli řadu pouličních podnikatelů (zelinářů, ovocnářů, sušenkářů, cigaretářů, elektroservisářů a smíšených zbožařů), dva žebráky, jednoho kuřáka-dojížďáka, škemrajícího o můj nedopalek, a přehršel lidí neurčitého společenského postavení. Došli jsme až na křižovatku pod parčíkem, kde bylo klidněji a kde si několik černoušků dopřávalo odpočinek po celodenním nicnedělání na trávníku a jedna černá stařenka posedávala na lavičce stejně neklidně, jako já v letadle po několika prosezených hodinách. U semaforu jsme vytáhli mapu a jali se studovat, kudy do přístavu; a již po chvíli se k nám nachomýtla černoška středního věku a zřejmě středního stavu a varovala nás, že v této oblasti bychom z bezpečnostních důvodů raději neměli zastavovat a měli se raději odebrat dál do centra. Vyrazili jsme raději zpět, mimo jiné i proto, že bylo navzdory právě panujícímu zimnímu období docela horko a to by nemuselo párkům a jogurtům v tašce udělat dobře. Doma jsme vše vybalili, chvíli koukali po ptákách (Radka chtěla vidět papoušky, ale na střeše posedával pouze osamělý holub a v povzdálí dělalo cosi - buď zmutovaná kukačka, nebo dobře ukrytý a hlasitě se projevující šmírák - do zbláznění „kuku – kukuku – kuku – kukuku“). Posilněni o plechovku coly a tonik ze švédského psa (zkráceně Schweppes) jsme se vydali opačným směrem, kde měla být podle plánku od paní domácí pošta. Důkladně jsme prošli danou oblast, našli mnoho architektonicky zajímavých domků, pár obchůdků a srocení černochů, čekajících na jednom úseku chodníku na nevím co, ale pošta zmizela jako lodi v Bermudském trojúhelníku či úspory občanů v českých kampeličkách. Výsledný efekt této vycházky, trvající do setmění kolem šesté hodiny, spočíval pouze v tom, že se o Radku několikrát pokusil infarkt, když na ni za zálohy zaštěkal nějaký pes, hlídající spolu s policií a soukromou ochrankou nemovitost svého páníčka před kriminálními a žebravými živly. Po návratu jsem si dal kafe, colu, sušené maso (v Johannesburgu a Kapském městě mají kořeněnější a tudíž lepší), mléko, sušenku, pár cigaret a zbytek oříšků z letadla a vše jsem pro jistotu uzavřel modlitbou za mé trávicí ustrojí, které mi za to zítra možná dá co proto. 15. července Probudil jsem se opět teprve tehdy, když vyšla obě má sluníčka, to za oknem i to na sousedním loži. Bylo po půl desáté a já pořád cítil lýtka, která byla buď namožená, nebo se mi stále ještě zapalovala. Posnídal jsem u bazénku pod palmami svou univerzální snídani a kávu rovnou vypotil, neboť mi zdejší „zimní“ slunce notně prohřívalo záda. Během snídaně jsem se pozdravil s černou služebnou, nesoucí odkudsi koš prádla do sousedního domečku, sloužícího jako kuchyně, prádelna, žehlírna a kecárna, a s paní domácí, která mi mimo přání dobrého jitra opět nabízela kdykoliv objednání taxíku (jako by měla provizi za zprostředkování pasažérů) a divila se, že se nám nepodařilo najít poštu. Poté, co jsem Radce podal mamon (mají tu sejf vysoko v kuchyňské lince nad talíři, takže ho sice neohrozí žádný případný zloděj menší postavy, ale ani Radka, protože tu není stolička a z barové židličky by spadla) a sobě namazal krk krémem s ochranným faktorem 20, jsme vyrazili směrem k přístavu, tam, co jsme včera marně hledali poštu a ještě o kus dál. Prošli jsme ulice Francoisovu, Umbilo, Sydney (tam, co je Nemocnice krále Edwarda VII., před jejímž návštěvnickým vchodem se tísnil dav černého obyvatelstva, jdoucího navštívit zřejmě své choré příbuzné) a znovu Francois až na křižovatku s Wisely Maydon; během tohoto několikakilometrového výletu jsme vystřídali všechna sociální pásma, od bohatého severu, reprezentovaného naší ulicí, až po chudý jih kolem mostu přes dálnici, kde se procházely pouze pochybné černé existence, obyvatelé to opodál se nacházejících jednoduchých přístřešků z igelitové plachty. Bylo kolem poledne a přesto jsem měl krajně nedobrý pocit, neboť kolem nás neustále procházely skupinky ošuntělých podvyživených černochů, obdobné existence na nás hleděly zpod igelitu jako na tvory v této oblasti nevídané a policie v nedohlednu. V noci bych v této oblasti mluvil o štěstí, kdyby mi jenom sebrali peníze a batoh. Naštěstí se mi záhy podařilo Radku přesvědčit, že to není pro turisty nejvhodnější místo a že by bylo záhodno popojít aspoň o dvě ulice dál, kde už převládá „střední vrstva“, tj. pouliční mikroobchodníčci, kteří nás nepřepadnou, protože by jim mezitím někdo ukradl zboží. O kus dál jsme se připojili k davu čumilů; jakýsi řidič náklaďáku se tam sice bravurně vyhnul třem tenkým palmám na paloučku, ovšem narazil do pěkně tlustého stromu před domem za nimi, pěkných pár metrů od chodníku v protisměru. Musel to být vyložený lempl, protože na rovné silnici jako je tato bych takovou havárii nezpůsobil ani já, mající na svém kontě již dva autovraky. Právě auto vytahovali za přítomnosti tří aut odtahové služby a jednomu ze zaměstnanců bylo z té práce už dokonce takové horko, že odložil svetr - a to muselo být něco, když venku mohlo být jenom kolem pětadvaceti stupňů! Po návratu a vypláchnutí vyprahlých vnitřností kávou a limonádou jsem omočil nohy v bazénku. Voda byla jako v Lipně, tedy pro našince nic moc a pro jejichce ledová; vidět mne někdo z domorodců, naskáče mu husí kůže a zavolá psychiatra, neboť kdo normální by se koupal v plusdvacetistupňovém „mrazu“… Pak jsem si dal dvě kávy z bobulí; používal jsem erární hrnky s obrázky roztodivných bobulí, zatímco Radka ty s citrónky. Následovaly půlka balení „kamenného“ sušeného masa s reklamou na sportovní zpravodajství televizní stanice SABC na obalu a konzerva Gold Dish, obsahující podle mého soukromého překladu textový protein z vegetariána, maso, potentáty, rýži, vegetační olej, psa, lentilky, sůl, špičky, rajčata a voňavku. Konzervu mi otevřela Radka, neboť je mladší a tudíž pokrokovější a pochopila, jak se používá zdejší otvírák na konzervy třetí generace. Měl jsem ji (konzervu, ne Radku) hned a studenou, byť podle návodu na přípravu jsem si měl před jídlem napřed 15 minut vařit hlavu v bojlerové vodě. Poté následovaly avokádo, oříšky, čaj, cigáro a břichabol. Zatímco Radka prala, sousedi uspořádali garden party; rozdělali v sousední zahradě oheň v grilu a okolí se ponořilo do kouře spáleného masa, takže jejich kuchařské umění se zřejmě rovnalo mému. My jsme se už na rozdíl od nich omezili pouze na sledování kulinářského programu v televizi a tím příjemně strávili zbytek večera. 16. července Ráno se nám nevydařilo. Já jsem toho zrovna moc nenaspal, protože jsem napřed přetáhnul usínací hodinu a pak byl obtěžován komárem, který doufejme neměl malárii, a Radka si vzpomněla, že jí mimo bonbonů zmizela ze zatoulaného zavazadla i černá čokoláda, kterou jí vzali i s obalem, a zřejmě po ní tesknila. Černoch na zahrádce pojedl své obložené chleby od domácích a s blaženým výrazem natíral zídku a ignoroval ptáky, kteří na něj z dáli pokřikovali, aby odtud odešel, že tam mají krmítko a taky by rádi něco sezobli. Při své „garden snídani“ jsem paní domácí pro jistotu nahlásil komáří společnost, abychom pak náhodou nebyli popotahováni, že tu ten komár strávil celou noc nepřihlášen a zadarmo, a ona mi kupodivu místo vyměření příplatku za třetího nocležníka (nebo spíš nocletníka, neboť komár v noci neležel, ale létal) nabídla prostředek proti hmyzu. Zatímco Radka za závěsem pozorovala, kterak pomocí rukou a citoslovcí znázorňuji slovo „komár“, zvěděl jsem, že domácí dnes pořádají slezinu pro asi dvacet lidí a litoval je, neboť prý toho takoví hosté strašně sežerou (stejně jako u nás, je-li dlabanec zadarmo) a celá rodina musí tudíž dopoledne strávit vyvařováním. Vyrazili jsme do botanické zahrady, která se nachází na půli cesty mezi naším domečkem a Indickým oceánem, čili obstojně daleko. Botanická zahrada nebyla špatná, ale zarazilo mne, že tam nebyla ani jedna bota, podle které se dle mého mínění přece ta zahrada jmenovala botanická; jen stromy a keře, svezené sem snad z celého světa, ze kterých jsem znal pouze palmy a baobab, který tu rostl někdy od padesátých let a byl to tudíž ještě mladík. Mimo vegetace už tam byla jenom čajovna, dárkárna a neveřejné WC pouze pro hosty botanické zahrady (poněkud zbytečné upozornění – kdo se dostal až k němu, byl už v areálu botanické zahrady a tudíž její host, a mohl tam tudíž každý, kdo tam chtěl). Zahrada uspokojila Radku snad více než já – chodila uličkami, áchala nad kdejakou haluzí a rostlinkou, fotografovala si dřeviny a postála mi modelem před obřím kaktusem, zatímco já sledoval především návštěvníky, kteří byli rozmanití jako zdejší vegetace a zpravidla v sobě nezapřeli indickou či černošskou krev. Nejvíc jsem se pokochal pohledem na černý párek, jehož mužská polovina měla během chůze neustále ruku přímo na nejatraktivnější lokalitě poloviny ženské; následně jsme se pak sami stali modelem pro opodál sedícího Inda, který po nás po očku pokukoval a pokoušel se (ovšem s menším úspěchem) s pohlednou Indkou o totéž, co já s Radkou. V rámci zachování rovnováhy jsme si z „dárkárny“ botanické zahrady několik suvenýrů a pohlednic odnesli a na WC (kde měli den otevřených, nebo přesněji řečeno vysazených, dveří) pro změnu něco málo zanechali. Cestou zpět jsme potkali spoustu zajímavostí: třeba poutač na leteckou show 13. července (mám neblahý pocit, že ten den bylo hlavní atrakcí naše letadlo, které přistálo místo v Johannesburgu právě tady), reklamní letáky na „Williho swingowou bandu se saltujícími psy“ (nebo snad nasolenými psy?), obchodní dům s internetovou kavárnou a prodavači smetáků na chodníku, „chodníkový velkoobchod“ igelitovými pytli a umělohmotnými ramínky, Araba se dvěma zahalenými asi manželkami a jednou nezahalenou asi tchýní, Indy, bělochy, hnědochy, černochy, kameloty uprostřed vozovky, ptáky s dlouhými i krátkými ocásky i podnikatele v oboru žebrota se specializací na bělochy. Po návratu domů jsem nejprve shledal, že mi černočerná a i podle Radky hezká pokojská znovu vyprala mnou včera vyprané ponožky (být vztahovačný, bral bych to jako urážku mého prádelnického snažení), které jsem sušil v koupelně v otevřeném okně, pak jsem si dal tradiční africké vídeňské párky, brazilskou kávu made in Czech Republic, buchtu s hnědou polevou a něco coly ve své zahradní osvěžovně, potěšil jsem pokojskou „úklidným“ ve výši několika randů a šmíroval domácí, kterak za protějším oknem kuchtí večeři, neskonale náročnější na úpravu než je mé domácí otvírání konzerv a krájení chleba. Večer jsem pak strávil tradičním každoročním psaním pohlednic devětapadesáti kamarádům, známým i neznámým, čímž jsem zcela vyčerpal moje pero, věnované mi k Vánocům Investiční bankou coby pozornost za věrnost tomuto ústavu. 17. července Ráno – dá-li se tak říkat desáté hodině – jsem se kupodivu probudil jako první. Navzdory nezvykle měkké posteli mne bolela záda jako v posledních dnech nohy a tělo mi sdělovalo, že je čas na kouřovou snídani. V protějším domečku už se čile oháněly paní domácí i černá služka Connie; dávaly zřejmě do pořádku vše po včerejší párty s přáteli, která se protáhla až do dneška a která byla překvapivě tak tichá, že jsme noc prospali, aniž bychom byli rušeni zasahujícími strážci zdejších pořádků či opilci, ulevujícími si do bazénku. Černý pracovník se tu dnes nevyskytoval, asi měl náhradní volno nebo neplacenou dovolenou nebo se mu prostě nechtělo jít pracovat „na panské“. Pochybuji, že by byl také pozván na párty a ležel dosud s kocovinou někde v protějším objektu. Posnídal jsem, provedl důkladnou vnitřní očistu těla, prostudoval pár prospektů, abych zjistil, na které ze čtyř zdejších „Sosnových ulic“ je turistické centrum, popil jsem něco kalifornské coly kapskoměstského původu a namazal se krémem na opalování, abych se nespálil a nesloupal dříve, než dostanu barvu zdejšího běžného obyvatelstva. Kolem poledne už byla namazaná (pouze kosmetikou) i Radka a mohli jsme tudíž vyrazit za poznáním. Společným přičiněním jsme po několika ulicích zabloudili a ocitli se na rozlehlé parodii na autobusové nádraží; bylo to zastřešené prostranství ve spoustou stanovišť pro tzv. černošské taxíky, kde jejich majitelé prováděli radostně dezinfekci a dost možná i dezinsekci a deratizaci svých povozů před naložením dalších pasažérů pochybné hygienické úrovně. Kolem vozidel se ochomýtali černí verbíři, lákající a posléze ládující transportuchtivé chodce do těchto dodávek, po chodnících postávaly stoly s roztodivným sortimentem od brambor až po telefony, zcela viditelně načerno připojené k drátům telefonních budek, aby si prostý lid mohl ilegálně levně zavolat. A všude mraky černochů, zjevně výrazně nižší vrstvy zdejší spodiny. Bylo mi z toho až ouvej, zejména pokud jsme se s nimi ocitli tělo na tělo, neboť mne by sice moc škoda nebylo, ale těch peněz a fotoaparátu v batohu ano. Naštěstí byla zřejmě polední pauza (plynule následující po dopolední pauze a plynule přecházející ve večerní pauzu a noční klid) a nikomu se příliš nechtělo krást, přepadat, vraždit či alespoň obtěžovat. Pouze se po nás leckdo ohlížel jako po dosud nevídaných exotech; bílé tváře jsme tu vůbec nepotkali a zdejší černoši dosud zřejmě také ne. Po dlouhém zmateném přecházení sem a tam se nám nakonec podařilo dostat na tu správnou Pine Street a najít na ní turistické centrum už byla hračka, neboť to byla jediná historická budova široko daleko. Na protější ulici se vinula neuvěřitelně dlouhá fronta, delší, než za minulého režimu na banány či za současného režimu na omrknutí korunovačních klenotů (později jsme se od paní domácí dozvěděli, že jde o frontu na městskou hromadnou dopravu, která tu tu a tam jezdí). Táhla se podél celého bloku, za roh a ještě o kus dál a černoši v ní trpělivě postávali, jako by se konala akce, která se už nebude nikdy opakovat. Vešli jsme do turistického centra; v přízemí byla jen cestovní kancelář a kavárna-pohlednicárna a pro nás tudíž bylo až první patro, kde jsme se zásobili gratis prospekty (těmi s obrázky, neboť co s těmi textovými, umíme-li dohromady pouze 14 lekcí angličtiny?), ulevili vnitřnímu pnutí, pokochali se pohledem na slaměnou chýši, dřevěný domek, vycpaného lva a mapu časových pásem a Radka se zásobila pleteným košíčkem a několika cetkami na zkrášlení svých horních končetin. Před domem jsem při pokuřování vychválil černému hlídači, který se ke mně přihrnul s úsměvem, ač jsem já po něm nic nechtěl a on po mě taky ne, jeho domovinu a vysvětlil jsem mu, že v Evropě je i jistá malinká Česká republika. Na rozdíl od jiných zdejších černých obyvatel to zřejmě pochopil a neimplantoval nás do Německa či Francie. Pak jsme se vydali zpět po cestě, kterou si Radka vryla do paměti již včera, takže jsme se bez psychické újmy, ale zato s jídlem z obchodního domu a bolestmi v různých částech těl dostali domů. Radka tu počala vařit večeři – špagety s omáčkou ze sklenice – zatímco já venku spořádal jako předkrm balení vídeňských párků, dva koblížky se sladkým krémem, kávu a kousek klobásy (myslíte-li si, že je to kombinace, ze které se člověk musí potento, mohu potvrdit, že máte skoro pravdu). Během mé degustace přijela nejprve paní domácí, která žasnula, že je někdo schopen dojít tak daleko pěšky, a pak i její muž, který už od garáže slastně nasával vůni Radčiny smažené cibulky a tvářil se, jako by chtěl z fleku vyměnit Radku za svoji manželku, která ho zřejmě pravidelně nutí přihřívat si polotovary v mikrovlnce za protějšími okny. Špagety byly pálivé, jako by byly z jihoafrických surovin, a po jejich konzumaci jsem pozbyl veškerý optimismus, že se zítra vejdu do kraťasů, které se mi dnes po několika dnech konečně podařilo zapnout přes vykrmený rovník mého těla. Umyl jsem nádobí, abych nebyl za trubce, který je dobrý jen k tomu a vyjídání zásob, a pak jsme se už jen dívali na televizi. Programy byly buď regionálně specifické, nebo přitroublé; konec i u nás známého seriálu JAG, oslavy zřejmě Mandelova výročí, sestřih pokusů o zápis do Guinessovy knihy rekordů (naši pozornost zaujal hlavně muž, který si do pusy sypal asi kakao, pak se napil mléka a nosem vypouštěl hotový kakaový nápoj, který ale – aspoň na obrazovce – poté nikdo nepopíjel), reklamy a něco jako rekonstrukce husitské bitvy s křižáky v eskymáckých krojích. 18. července Den mi nezačal nejlépe. Nejprve jsem měl divoký sen o jakémsi úředním jednání (nevím podrobnosti, protože Radka říkala, že jsem ze spaní mluvil nesrozumitelně a tudíž se mi to asi zdálo v angličtině, které nerozumím) a poté další divoké sny, ze kterých mne probudilo až Radčino česání. Napsali jsme zbytek pohlednic o tom, jak se tu máme dobře, a vyrazili „za delfínky“ – tj. kolem obchodního domu na Davenportu, kde jsem z internetové kavárny poslal e-mail do Wartburgu, kdy nás mají vyzvednout, a Jirkovi a do školy, že jsem dosud živ a zdráv a odkud Radka poslala mamince počítačovou SMS, a pak dál směrem k Indickému oceánu. Daleko jsme ale nedošli; u viaduktu, kde jsem měl již včera obavami stažený konečníček, využil jeden černoch příležitost, strhnul Radce z ramene tašku a než jsme se vzpamatovali, zmizel v davu. Vyrazili jsme zpět a o ulici dál vše nahlásili hubenému černému policistovi. Ten na několikátý pokus mobilem zavolal motorizované kolegy, kteří, i když byli bílí, přijeli až asi po půl hodině, zřejmě proto, že se i oni ze strachu vyskytují raději co nejdále odtud a ponechávají zdejší zubožené obyvatelstvo raději svému osudu. Naložili nás do přecpaného policejního auta a odvezli až do našeho domečku, kde v první chvíli dost vyjukali před domem stojící hlouček a poté cosi dlouze konzultovali s paní domácí, zatímco jakési bílé dámy ze společnosti domácích utěšovaly a objímaly Radku, která z toho všeho byla zjevně řádně vyjevená. S pomocí ubytovatelů jsme si popovídali s naším velvyslanectvím, na jeho doporučení se s paní domácí odebrali na nedalekou policejní stanici, kde tato vysvětlila policistce, která měla nos jako po přímém úderu bucharem a břicho jako by si nechávala narůst airbag, přes který by už do toho nosu v budoucnu nikdy nedostala, co a jak a sepsali jsme několikastránkový elaborát. Paní domácí toho využila a nechala pro Radku udělat kopii jejího náhradního pasu, kterou ambasáda požadovala, aby tím kopírováním nemusela obtěžovat v zaměstnání manžela či za něj platit v nějaké rozmnožírně. Pak jsme jeli domů a jen k večeru, poté, co jsme dostali náhradní klíče, jsme vyrazili do nedalekého obchodního domu Spar zásobit se na víkend. Když jsme si nabrali solidní zásoby a prošli kolem pokladny, vzpomněl jsem si, že jsem měl v úmyslu koupit paní domácí za ochotu květinu; vrátil jsem se tedy do obchodu ještě jednou a vybral dvě nádherné fialové kytice, jednu pro paní domácí a jednu pro Radku jako bolestné. Byly skutečně nádherné, ale stejně jsem se nezavděčil - Radka se mi vysmála, protože byly umělé. Takže nám posloužily aspoň jako hezká dekorace na okolí WC. 19. července Většinu dopoledne jsme prospali. Radka díky mému prášku na spaní, kterým utlumila nervíky ze včerejšího zážitku, po němž se večer bála i údajných podivných zvuků za oknem koupelny, ač jsme tu byli hlídáni bezpečnostní službou, a já díky tomu, že jsem nevstával zásadně dřív než ona. Venku bylo polojasno; vpravo od stolu na terase jasno, vlevo od stolu zataženo. Vyčkali jsme při bábovce, banánu a kávě poledne a pak jsem se odebral za paní domácí škemrat o zavolání taxíku. Ta nám záhy vyhověla a než si Radka stačila natáhnout kalhoty, už stál vůz před vraty a paní domácí řidiči cosi vysvětlovala, asi že jsme z Čechoslovakie, jeden větší Neználek než druhý a že nás má odvézt a pokud možno nevzít na hůl. Řidič byl sympatický, bílý a postarší ctitel klasické hudby, který nás cestou poučil o Smetanovi, Dvoržakovi a Janáčkovi, zejména o „Ma vlast“ a „Jenufa“. Dovezl nás až před delfinárium u pobřeží Indického oceánu, dovedl nás přes ulici přímo do správného vchodu, na pokladním vydyndal program dne, rukama názorně ukázal, co vše a kudy můžeme prolézt a slíbil, že nás v pět opět vyzvedne před nedalekým hotelem Tropicana a odveze domů. Koupil jsem vstupenku pro dvě osoby za 100 randů, která vypadala jako malý paragon ze samoobsluhy, a ještě jsme krátce vyrazili k oceánu, abych si dopřál cigaretu, než se ponoříme do areálu, kde se nikde kouřit nesmí, asi aby ryby nežárlily, že ony si ve vodě taky zapálit nemohou. Dosud nevyrovnané Radce procházka neudělala právě nejlépe, zavrhnula představu koupání, neboť by jí prý někdo zaručeně během dvou minut sebral na pláži oblečení, zle pohlížela na pouliční prodejce brýlí, neboť se dosud nerozloučila se svými ukradenými, proklela policisty, že je jich tu jako much a tam, kde mají být, nejsou, a neustále koukala po černoších, který ji odkud napadne. Nálada se jí zlepšila až v areálu, poté, co nám orazítkovali zápěstí, abychom mohli courat bez omezení dovnitř a ven – pak už jen stačilo ukázat vrátným otisk delfínka na kůži a dalo se jít kamkoliv a vidět cokoliv. Prošli jsme kolem několika akvárií s rybičkami a různými potvůrkami, kolem tučňáků a lachtanů do delfinária. Delfinárium je něco jako bazén průměrného českého okresního města, kam nahnali pár delfínků, kteří za pár kousků ryby tropili různé kousky, vyskakovali si jako výherci první ceny ve sportce, honili se dokola jako mí žáčci o přestávce, vylézali pro žvanec až na okraj bazénu a „sprchovali“ přední řady diváků. Radce se delfínci tuze líbili, prý proto, že mají usměvavou pusinku, hladké tělíčko a jsou roztomilí; čili proto, že jsou prý jako já, což jsem ale nepochopil, neboť ani usměvavou pusinku ani hladké tělíčko nemám. Když se delfíni vyřádili, nahnali tam místo nich dva lachtany, kteří sice neuměli tak vysoko vyskakovat, ale zato chodili a běhali po předních končetinách i ocásku, dělali stojku, tleskali jako na stranické konferenci, mávali divákům a (jak jim závidím) plácali fešnou krotitelku po zadečku, což jí a snad i jim dělalo dobře. Po vystoupeních jsem nám u Inda v podchodu koupil zmrzlinu za 6,50 a šli jsme ji zkonzumovat k nedalekému výběhu (malému, takže spíš jen výběžku) tučňáků, kteří stáli frontu na rybu svou vezdejší, kterou dokázali nasoukat do krku celou, aniž by zapracoval dávicí reflex, přestože podávané ryby pro ně byly stejně velkým soustem, jako pro mne bochník chleba. I nad nimi se Radka rozplývala, protože jí připomínají Chaplina a mají malá křidýlka a jsou sladcí, a s pochopením přešla i to, že si jeden z nich přímo před námi ulevil, až to druhému plesklo pod nohy. Nejvíc se Radce líbil jeden stydlín, který stál po celé krmení v rohu a jen závistivě (nebo tupě?) hleděl, jak se ostatní ládují. Jak se ale nakonec ukázalo, jednalo se o nejchytřejšího z nich, neboť si počkal až na největší rybu, na kterou zpravidla (stejně jako u lidí) dojde až jako na poslední. Pak jsme se vyfotili u tuleního akvárka, v němž jeden fousatý exemplář dělal za sklem ksichtíky; uvidíte-li tuto fotografii, ten před sklem jsem já a ten za sklem tuleň. Chodbou jsme došli až do podzemí, kde byla dvě ohromná akvária; v prvním bylo možno vidět spoustu různých ryb, z nichž člověk na Lipně žádnou nepotká, a v druhém byli velicí žraloci a spousta malých, asi deseticentimetrových rybek, které prozatím netušily, že jsou nadcházející snídaní. Mně se nejvíce líbili žralok-dřevorubec s metrovou „pilou“ místo frňáku, velká tlustá ryba (něco jako já s ploutvemi) a několik „rybích přesnídávek“ ze žraločího akvária, Radce pak všechny rybičky, zejména ty pruhované a známé z cestopisných filmů. Před východem jsme ještě v obyčejných akváriích shlédli něco malých rybiček s rozplácnutými či trubkovitými čumáčky, dlouhými ocásky (Radka říká, že jim dlouhé ocásky závidím zbytečně), placatými či hranatými tělíčky s různými barvičkami, smotanou chobotničku, sasanky, ježečka a jiné potvůrky. Pak nás černý vrátný – jako jedny z posledních – vypustil a my šli zvolna k hotelu, kde měl náš taxík za čtvrthodinku čekat. Byl tam dříve, než se Radka stačila pokochat u stánků, které už jí nenaháněly takovou hrůzu, snad proto, že se okolí poněkud vyprázdnilo a bylo tu klidněji než před pár hodinami. Svezli jsme se zpět, opět za padesátirandovku, a já musel ocenit pokrok, kterého Radka dosáhla; ještě před pár dny ji deptalo koupit si v běžném obchodě limonádu a nyní již sama dokázala zaplatit taxikáři, neboť na sobě měla moji bundu s financemi, kterou jsem jí půjčil jako ochranu před chladem a ona ji přijala, byť s brbláním, že jí ji jistě taky seberou i s mými penězi (nestalo se tak). Také mi taxikář na chvíli zastavil u černošsko-indského obchůdku, kde jsem paní domácí a Radce koupil konečně pravé živé (teď už vlastně podřezané a tudíž mrtvé) květiny za trápení, které tu prožily s námi, respektive sama se sebou. Zavděčil jsem se. Po návratu nám pan domácí na třetí pokus vyrobil a dal nový klíč od sejfu, takže pouliční lump už se k našemu mamonu nedostane, ani kdyby se mu podařilo překonat plot, přeprat paní domácí, Connie a ochranku, vypáčit dveře od pokoje a najít ve skříňce kuchyňské linky ukrytý zabudovaný trezor. Zatímco já se věnoval sepisování pamětí, plícím, vnitřnostem a potravě, Radka vyprala, vyluštila pár křížovek a (což jí závidím, neboť jsem tuto možnost v mládí nevyužil a do budoucna už nevyužiji) obtočila si celou hlavu natáčkami. Ráno jí nesmím její kadeře zapomenout pochválit. 20. července Dnes jsme měli relaxační den, neboť, jak Radka říkala, neděle se jmenuje neděle, protože se nic nedělá. Nebo aspoň něco se nedělá a něco se dělá pro změnu o něco víc, než když se to dělá, když se dělá. Než jsme po asi šestihodinovém spánku kolem desáté hodiny vstali, byli domácí sbaleni a kamsi odjeli, ponechávajíce v objektu pouze nás dva a černocha, který střídavě cosi kutil před domem a v sousední garáži. Vydali jsme se na „dalekou“ několikametrovou procházku k bazénku před okny, do něhož jsem se já na několikátý pokus ponořil. Voda byla jako v Lipně v létě, jen výrazně čistější (aspoň než jsem v ní smočil své dolní končetiny) a mírně slaná a chlorovaná, takže by se v ní daly snad vařit i Radčiny špagety, kdyby se pro vodu chtěla obtěžovat těch několik metrů, a s ohledem na její slanost mi v ní nehrozilo ani napadení sladkovodními krokodýly či hrochy, před nimiž mne již varovaly internet a prospekty. Zatímco já exceloval se svými mimořádnými plaveckými schopnostmi (bazének měřil snad tři metry a dal se snadno přesplývat i přeplavat mým od pedagogické fakulty „milovaným“ plaveckým stylem prsa, kterým dokážu bez polykání andělíčků uplavat pravděpodobně snad jenom právě zmiňované tři metry), Radka si ošplouchala nohy, zkonstatovala, že je to studené a vhodné skutečně jen pro takové šumavské medvědy jako já, a rozvalila se na ručník, aby nachytala aspoň nějaký ten bronz, když už se na slunci nedá chytat zlato, stříbro či jiný cennější kov. Záhy jsem začal pozorovat na jistých partiích mého těla, že je mi ukrutná zima, bylo mi ale stále tepleji, než kdybych z vody vylezl na svěží vánek. Tudíž jsem se čvachtal dál a posléze vylekal okolojdoucího černocha; není divu, když se vedle něj v zimním období vynoří z vody hlava a popřeje mu (snad kvůli zmrzlému mozkovému závitu) ve dvě odpoledne „dobrý večer“. Ale vzal to sportovně a jen se ještě více zachumlal do své zimní bundy. Opalovali jsme se s Radkou pod palmami na dlažbě a já se drze posmíval dvěma větším ptákům (údajně hrdličkám, ale podle mne spíš podvyživeným holubům), kteří postávali na zídce a záviděli vrabcům, ládujícím se na krmítku, které bylo tak malé a vratké, že se tam větší opeřenci nazobali pouze tehdy, dohodnuli-li se předem, přistáli současně, aby zařízení na řetězu vyvážili, a pak zobali ze strany, neboť na minibidýlku by se neudrželi. Poté jsme s Radkou zhotovili několik snímečků, kterak relaxujeme po namáhavém nicnedělání, já ve vodě a ona na dlaždičkách, Radka se za mé morální i fyzické podpory ponořila až na čtvrtý schod, kde už ji voda chladila až tam, co má na plavkách vzor kožešiny neurčité kočkovité šelmy, a pak jsme lenošení ukončili, neboť slunce opustilo dvorek a svítilo již jen domácím před dveře, kde už se nám nechtělo válet vedle jejich zahradního grilu. Udělal jsem z našich herbicidů, pesticidů, dusičnanů, bifenylů a různých karcinogenů v ovocném balení obložený talíř (vzpomínka to na mládí, kdy jsem pracoval v hospodě a napomáhal – ve vší slušnosti! – orálně ukájet hladové turisty), který ale v naší přítomnosti dlouho nevydržel; a to nám s ujídáním ani nepomohl černoušek, kropící na protější straně dvorku palmičky. Další asi hodinku jsme se věnovali svým tělesným požitkům; Radka těm mým a já těm Radčiným. Asi jsem byl dost nudný patron, protože Radka potom usnula na mojí posteli; a vlastně ani není divu, že ji to uondalo, když to tu se mnou musí snášet večer co večer, nebo přesněji ráno co ráno. K probuzení ji přiměl zřejmě až telepatický přenos mých myšlenek na jídlo (úměrně vzdálenosti od mé domoviny se mi zvětšuje apetit, zejména mám-li po boku někoho, kdo umí víc než jen otevřít konzervu), neboť začala kolem kuchyňské linky kutit něco, co jsem nechápal, ale co v konečném výsledku byly špagety s pálivou omáčkou, na které onehdy pan domácí slintal už pět metrů před naším oknem, kam až dovoněly. Tentokrát pan domácí zřejmě rovnou vzdal naději, že po nás nějaká ta ňamka zbude, naložil rodinu do svého skromného mercedesu a odjeli snad kamsi za lepším žvancem, než je to, co mu Connie zřejmě ráno vaří a on si to večer ohřívá v mikrovlnce. Setmělo se jako vždy kolem půl šesté a navíc kupodivu začalo krátce poprchávat a u sousedů se opět zbláznil zahradní alarm, který Radku děsil ze sna poslední dvě noci. Když jsem vyšel na dvorek posvačit trochu nikotinu, stáli v sousední zahradě dva muži a dálkovým ovládáním marně vypínali stále znovu se rozeznívající sirénu, poté, co se přesvědčili, že se jim na plotě nezmítá žádný neúspěšný lupič. Na rozdíl od nás tedy zřejmě nestrávili právě nejklidnější noc. 21. července Dopoledne jsme ještě strávili v Durbanu, ale odpoledne již ve Wartburgu. Nejednalo se ale o luxusní vůz z bývalé NDR, ale o vesnici 130 kilometrů severozápadně od Durbanu, s tisícovkou stálých obyvatel, jednotným zemědělským družstvem a velkými širými rodnými lány, co jsou krásné na vše strany. Odvezeni jsme tam byli dvěma ženštinami, z nichž jedna byla z Brém, měla dle vlastního přiznání také ještě socialistické vzdělání a právě studovala jakousi vysokou školu o Španělsku, druhá pak byla o něco starší a prý nerozuměla německy, přičemž ale pak s tou druhou proklábosila německy celou cestu. Projeli jsme světa kraj, mezi horami, loukami, lesy, spáleništi, palmovými lesními školkami, poli a parkovišti s benzínovými pumpami, po dálnici, kde černoška v budce vybírala pětirandové mýtné, i po cestě, která nezapřela, že v tisícovém Wartburgu končí. Zcela nečekaně jsme zahnuli kousek za komplexem budov, sloužících zřejmě jako seník, a za vraty již stál náš hotýlek Wartburger Hof, obklopený několika moderními vozy renomovaných značek, jimž uprostřed vévodil omšelý wartburg, dosud s východoněmeckou poznávací značkou a oválkem s DDR (jak jsem se později od stařičké recepční dozvěděl, jednalo se o „sponzorský dar“ od jakéhosi emigranta, který na něj v Jihoafrické republice nesehnal náhradní díly a byl tudíž vcelku rád, že jej zde může coby reklamu zdarma odstavit). Byli jsme zavedeni do haly, kde jsem do ohromné knihy hostů musel zanést své iniciály, bydliště, délku pobytu a autogram. Pak nás odvedli do prvního patra a dali nám demokraticky vybrat ze dvou pokojů, z nichž si Radka vybrala ten s otomanem, letištěm, stolkem, skříní, obří televizí a ratanovými seslíky. Z okna byl výhled přímo do zahrady s altánkem, houpačkami a tobogánkem (Jirka by si užil), dřevěnými a kamennými stolečky s lavičkami a rybníčkem s drůbeží a pávy. Mne potěšila (nepočítám-li Radku) zejména přítomnost vany, po které jsem tesknil od loňského pobytu v Johannesburgu. Nejprve jsme vyrazili na nákup do obecního supermarketu přes ulici, kde se dalo koupit na nevelké ploše prakticky vše – barvy, holínky, kosmetika, hrnce, nářadí, jídlo, pití, deky a další sortiment, nezbytný pro spokojený život zdejších kulaků i bezzemků. Prodavačka černé pleti a nejisté rasy se hned nabídla, že nám pomůže s výběrem, asi aby se konečně zbavila ležáků, a pak vyzvídala, zda jsme odnaproti, asi aby preventivně ověřila naši solventnost, neboť Wartburger Hof byl zjevně určen pro zdejší smetánku a kdo tam pobýval, sotva byl na zdejší poměry chudý. Koupili jsme několik láhví nápojů, bábovku, bonbony a Radka i tyčinky Kitkat, asi aby mi podle reklamy mohla v krajním případě na loži naznačit „dej si pauzu“. Býval bych si rád koupil i konzervu, ale Wartburger Hof na pokojích nenabízel otvírák na konzervy ani jiné nádobí, asi aby lidé více zkonzumovali ve zdejší restauraci či vinárně. Nákup jsme dali na pokoj a vyrazili na túru po okolí; napřed na jeden konec vsi, který byl pár metrů za podnikem, pak zpět dozadu na golfové hřiště, zakončené z jedné strany lesem a z druhé pruhem suché půdy, ostnatým drátem a dvěma pány se psy (nápadně podobné šumavské železné oponě z relativně nedávného minula), pak napříč řídkým uměle vysázeným lesem až ke kostelu na kopečku a na hřbitov, kde se to Němci jen hemžilo (vlastně už nehemžilo, protože až na jednu babču s konví tam už byli všichni umření), a následně přes louku zpět do hotelu. Po relaxaci na růžových polštářích jsme se vydali na večeři. Nejdřív jsme zasedli do jedné liduprázdné restaurace, byli jsme ale odvedeni do jiné s tím, že tato je určena na snídaně. Ve druhé Radka nejprve žasnula, co jídla dostal černoch u sousedního stolu, aby se pak smířila s poměrně malým „kondom blé“ (omlouvám se za nepřesnosti v pravopisu, ale francouzsky také neumím), což prý bylo jídlo z krůtího masa, umně zhotoveného z masa vepřového. Já dal přednost zcela unikátnímu jídlu: mezi německými specialitami jsem si našel vídeňský řízek, co neměl nic společného ani s německými, ani s rakouskými standartními řízky. A k tomu byla příloha v podobě mísy se známou zeleninou a jako předkrm dva krajíce chleba a osolené kuličky másla, co byly tak tuhé, že nešly rozetřít a co jsem si jednou z nich mírně promastil rozkrok, když se mi ji nepodařilo zastavit na ploše desky stolu. Potěšilo mne, že jsme nemuseli za večeři vůbec nic zaplatit; horší ale bylo, že to napsali na náš hotelový účet a budou to z nás mámit při odjezdu. Po večeři jsem pokouřil před domem a v koupelně (pak jsem tam vyvětral, takže si Radka zoufala, že tam zmrzne, a tak jsem jí tam horkou vodou udělal saunu, načež si zoufala opět, že jí v páře zplihnou vlasy – inu, ženská; neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane), poklábosil s paní recepční-majitelkou, co se sem odstěhovala z Německa, když jsem se já narodil (ale já jsem prý důvodem jejího odjezdu nebyl), a naložil se do horké vody, kde ze mne pustila veškerá špína za celý uplynulý rok, až na barvu z dlaždic z durbanského bazénku na chodidlech. V televizi sice měli i německé programy, ale stejné úrovně jako pořady jihoafrické, nebylo tedy vyhnutí a už kolem druhé hodiny ráno jsme šli po vlastním večerním programu spát. 22. července Noc jsem strávil na podlaze. Ne proto, že bych byl zmožen špiritusem nebo že by mne snad Radka vyhnala z postele pro přemrštěnou nebo naopak nedostatečnou aktivitu, ale proto, že jak se ukázalo, postel byla příšerně měkká a kratší než já, a jestliže mi tyto vlastnosti rozhodně nebrání ve spočinutí na Radce, u postele jsou krajně nepříjemné. Takže jsem si někdy kolem půl čtvrté ustlal na podlaze vedle lože a noc strávil podobně jako zamlada se spolužákem u Drážďan, kde jsme ale podobně tvrdě nocovali u rybníčku, zadarmo a v letním období. Výhodou mého provizorního úložiště bylo, že mne tu snad poprvé po probuzení nebolelo v kříži ani v jiných partiích, nevýhodou pak byla mírná zima pod tenkou dekou a otisk vzorku z koberce na zádech a bocích. Ráno – už po půl desáté – jsem posnídal nikotinek (jako zamlada – sám v sousední místnosti, vyfukující kouř z okna a preventivně ani nedutající) a Radčin bonbónek z maxipytlíku, pokochal se pohledem na drůbež u rybníčku, ustlal si podlahu a byl připraven vyrazit do víru vesnice. Zdržela to pouze Radka se svým zlozvykem mýt se a česat i ráno. Před Wartburgem před wartburgem jsem se nechal opět – nyní za sluníčka – od „sluníčka“ vyfotit a nato jsme zamířili doprava od vrat, po silnici vedoucí do Pietermaritzburgu, do oblasti, o níž pro nás dosud platilo „hic sund leones et černoši“. Za v pořadí již třetím obecním kostelem, který jsme potkali, stál obchoďák Spar, lépe vybavený, než nám o pár metrů bližší obchod včerejší, a také lépe hlídaný a více obležený černochy v montérkách, kteří tu klábosili, posedávali, telefonovali z budek, postávali před budkou s parafinem či pokřikovali na okolní lid. Uvnitř byl mimo potravin i pult obecního poštovního úřadu, za kterým stála bílá paní šíře dvou až tří obézních Čechů, a na rozdíl od durbanských kolegů měla i poštovní známky, takže jsem ji – kupodivu pouze nepatrně – vyvedl z míry objednávkou šedesáti kusů na pohlednice do Evropy. Dostali jsme šedesát třírandových známek s ptáčkem a šedesát třicetníkových s barevnou rybičkou a také šedesát nálepek na jejich leteckou dopravu, která snad bude úspěšnější než naše anabáze z Frankfurtu do Durbanu. Pak jsme okoukli všechny cesty ve směru na Pietermaritzburg, vyrazili podle šipky na ceduli k vodopádům, které jsme nenašli, k policejní stanici, která se poznala podle toho, že u vrat byla modrá lucernička (ne červená – zdejší policisté nejsou …!) s nápisem „Polisie“ a daleko za plotem si černoch v zimní uniformě dával na schodišti u dveří šlofíčka, pak tam, co nás první zdejší náhodně procházející černý kwazulunatálec pozdravil svou mateřštinou „sawubona“ a tam, co vedly koleje a možná i jezdil vlak. Cestou zpět jsme ve Sparu nakoupili puding (který mi prý Radka v Durbanu uvaří, abych měl nějaké nádobí na mytí), velké balení vídeňských párků pro mne a menší balení pro menší Radku (na její výslovné přání – žádná diskriminace), minilimonádičku, maxidžusík růžové barvy s guavou, sýr, banánovou bábovku pro mne a hnědou s polevou pro Radku a vydali se relaxovat na lože, neboť jak Radku, tak mne, bolelo v kříži a výše a níže od něho. Cestou se nám podařilo v recepci hotelu sehnat zřejmě jediné místní pohlednice, takže jsem tři z nich rovnou popsal, ofrankoval a zatímco Radečka vypadala, že se jí už nepodaří otevřít oči a zvednout se z pohovky, já sám potřetí vyrazil do Sparu, abych prošel s prázdným košíkem, předal pohlednice oné úřednici a prázdný košík za podezřívavého pohledu ochranky zase vrátil na místo. Pak jsem zašel do hotelu, Radka mi zevnitř odemkla pokoj po vyřčení smluveného hesla „Radečko, prosím, pusť mě dovnitř, já se tady bojím“ a šli jsme jí vyfotit exotické domečky u kostela. Cestou jsme ještě udělali několik snímků na golfovém hřišti u rybníčku a Radka se marně pokusila uhnat ptáka-zobáka, který se jí líbil, ale který před námi neustále prchal, buď po zemi nebo vzduchem za chechtavého skřehotání. U kostela si pak ještě Radka sebrala ze země na památku křížence lusku a kaštanu a z větve dvě chlupaté koule. Doma jsme si dali guavový nektar a zatímco já napsal něco pamětí, Radka vyluštila pár křížovek a zatelefonovala mamince do tropické Evropy, že je to tu s hygienou ucházející. Očichal jsem ji a musel jí dát zapravdu. Ještě jsme si dopřáli jednu večeři. Já zůstal věrný svému vídeňskému řízku (který ale dnes vypadal jinak; místo dvou malých řízečků jsem dostal jeden velký, místo malých vařených mrkví na druhém talíři dvě velké vedle řízku, navíc pak nějaký lupínek, co chutnal neutrálně, a kvítek, co chutnal kysele), Radka si dopřála kuře plněné banány a s curry kořením „á la Hof“ (česky „ze dvorku“), pak zmrzlinu s hrnečkem čokoládové polevy, kávu s mlékem, colu a tonik. Dost šílená kombinace a velké sousto na to, abychom si na pokoji dali pokoj, aspoň tak hodinku. Poté, co černá servírka konečně odnesla nádobí a tím jí zřejmě padla, jsme pohovořili s paní domácí o Africe, o tom, jak je Wartburg čistý na rozdíl od zbytku Afriky, o tom, jak je v Německu velký binec ve srovnání s dobou před třiceti lety, jak to v Čechách není o nic lepší, jaké je podle Radčiny maminky právě v Čechách hic, zatímco my musíme nosit bundy a jak si navzájem přejeme dobrou noc. Na pokoji se Radečka úspěšně předklonila a zula si boty, na rozdíl ode mne, který jsem si na nohy přes břicho nedosáhl a musel jsem tedy jít napřed na dvorek kouřit, aby se mi vše v břiše slehlo. Pak mě Radka objala, odhalila, že jsem ji tou večeří umrtvil schválně, hajnula si na postel, zkonstatovala, že televizní programy stojí za exkrement (box, přiblblé reklamy a rvačky – čili jako ze života) a poté, co na stůl rozložila vše, co si zítra odveze, počala klimbat a jen krátce ze sna na obrazovku pokřikovala „hele, kukuřice“, což byl neklamný důkaz, že si nechává o okolí Wartburgu i zdát. Dopřál jsem si nikotinek a při té příležitosti odhalil popelník na chodbě, takže jsem nemusel běžet až na dvorek, aby se Radka v pokoji nezalknula. Navzdory tomu, že jsme se předběžně dohodnuli, že se dnes zájmovým aktivitám budeme věnovat jen do půlnoci, protože jsem uondán, jsem se dostal do koupelny až v půl druhé ráno a noc následně strávil opět na podlaze, protože ani změna polohy (lehli jsme si napříč postelí, aby se mi na ni vešlo celé mé dlouhé tělo včetně údů) mi kýžené pohodlí ke spánku nepřinesla. 23. července Ráno budík probudil jenom mne. Radka si v noci zahrála na kolotoč a jestliže usínala ještě hlavou ke dveřím a nohama ke mně, ráno tomu bylo již přesně naopak a budík, dělající v půl deváté ošklivé píp-píp-píp u dveří sice zněl až ke mně u stolku, ale Radku mezi mnou a ním ponechal naprosto klidnou, jako by se jednalo o šípkovou Radečku, která se v noci napíchnula na trn a na sto let usnula. Jenom jsme sbalili vše nezbytné – nám věci a hotelu šampón a pěnu do koupele – a já zaplatil v recepci přijatelných 1600 randů za vše včetně transportu a dvou kříženců mezi večerními lukulskými hody a nezřízenými papanicemi (pro méně důstojně se vyjadřující: papanice = žranice). V půl desáté – vlastně poněkud později, protože máme s Radkou oba vysokou školu a dopřáli jsme si tudíž luxus tolerovatelné akademické čtvrthodinky – nás stejný německý pár odvezl zpět do Durbanu a já zvěděl, že ta mladá Němka má tlustého přítele (nemyslela mne) a ta starší má čtyři bratry, z nichž dva žijí v Africe. Cestou Radku velice rozšťastnilo, že nám před autem přeběhla opička se zelenou srstí, černým čumáčkem a bílým obočím, která si za běhu něco držela v předních pacičkách, a také to, že paní za volantem byla pěkný nervák, zřejmě jako Radka, je-li za volantem sama. Já se kochal okolní krajinou, která mi byla dost povědomá; vypadala chvílemi jako šumavská příroda, chvílemi jako palmový háj, jednou se vlevo objevila dost věrná kopie Stolové hory (nebo to byla fata morgana z Kapského města) a dost často se dalo o okolí silnice zpívat „přes spáleniště, přes krvavé řeky“, až na absenci krvavých řek. Byli jsme dovezeni až před náš durbanský domeček, kde jsem obě naše „převoznice“ obdařil bankovkami se lvy a dost je tím obšťastnil (obšťastnil jsem je tím, a ne TÍM!). Doma byli zřejmě jen Connie, která za protějším oknem žehlila, a černoch, který za dobu naší nepřítomnosti natřel zvenku náš domeček a právě se štětkou (tou na natírání – ne tou z E55) zveleboval sousední zeď ke vchodovým vratům. Poněkud jsem Connie zmátl tím, že jsem před ní anglicky pochválil, jak krásnou má náš domeček květinu (pořád ale lepší, než kdybych jí slíbil, že jí za péči o nás přinesu barvu); ale vzala to sportovně a ve větším klidu, než když jsem onehdy vystrčil hlavu v poledne z bazénu a popřál zimomřivému černochovi dobrý večer. S Radčinou pomocí jsme nalepili 57 nálepek na leteckou poštu a 114 známek na její a především moje pohlednice, popili něco českého kofeinu a afrických minerálů a vyrazili do blízkého Sparu na poštu a na jídlo. Nejprve se nám podařilo zařídit, aby si mohla Radka opět poskakovat bez rizika náhlého úbytku minerálky z jejího těla, pak jsme navštívili několik taškářů, než se jí podařilo vybrat si nové vhodné příruční zavazadlo, marně jsme se pokusili otevřít dveře v pracovní době zavřeného poštovního úřadu, tamtéž obdařili dítko žebrající s tiskopisem na kolemjdoucích o příspěvek pro školu (tady si to umí zařídit – u nás žebrají o sponzorské dary učitelé a ředitelé škol), já se černého strážce supermarketového pořádku zeptal na existenci funkční pošty a byl poslán do … samoobsluhy. V potravinách jsme navštívili oddělení masa (abych měl nějaké ty párky a sušené maso k večeři), bábovkový koutek (něco pro nás oba), grilovací kuřárnu (aby Radka měla po několika hodinách opět kuře a nestěžovala si, že na rozdíl ode mne nemá k dispozici žádná cizí prsíčka a stehýnka, která by mohla obírat), oddělení rýže, cukru, nápojů, sladkostí a u pokladny poštovní přepážku, kde nás paní znalá angličtiny ještě méně než já (!!!) odkázala se šedesáti pohledy na rudou schránku za rohem. Vskutku; v koutě koridoru byly čtyři schránky, jedna na dopisy placené paušálně a tři na různé druhy korespondence, každá v jiné barvě, aby i český turista či místní negramot do budoucna věděli, co kam mají šoupnout. Pak jsme vyrazili k domovu, pozorujíce centrum města, a já vyslechl Radčinu odbornou dyšputaci na téma „žranice v Řecku“ a dospěl k názoru, že se mi Řecko zdá velice atraktivní. Doma jsem posvačil párky s bonbony a kávu, zatímco chudák Radka (dobrovolně!!!) svedla chemickou válku s mými ponožkami. Pak se věnovala prospektům, než jsem dopsal „paměti“, dokud si něco pamatuji, a pak mně, než jsem s ní načerpal další materiál na paměti, který by mi ale sotva dovolila zveřejnit, takže ho raději rovnou cenzuruji. Při cigaretce jsem za protějším oknem pozoroval program „Vaří celá rodina“ – Dave (pan domácí) jako tradičně kuchtil něco v mikrovlnce a paní domácí se tentokrát připojila a nosila něco na talířích. Takže byl dnes pan domácí zřejmě hodný a ona mu za to pomohla s večeří. Večer jsme strávili u televize. Dávali něco amerického, kde se mírně erotilo a mírně bojovalo a chlap v sadomasochistickém oblečku běhal po ulici a rozplácnula ho z výšky spadlá popelnice, načež ženská, která zastřelila chlapa s brokovnicí, sbalila jiného chlapa a z auta vyndali na chodník těžítko a ujeli. Prostě pořad vysoké intelektuální úrovně. Zatímco já pak sledoval pořad BBC o jídle, Radka se osprchovala, asi aby se z uvedeného amerického filmu vzpamatovala. Následně jsem se umyl (!!!) i já a po několika cenzurovaných hodinách jsme šli spát. 24. července Radka opět zaspala svého budíka, asi proto, že byla zničená jako já. Po krátké snídani, která skončila ještě před polednem, jsme napřed vyrazili do První národní banky, abychom u mladé staré známé Indky vyměnili něco americké měny za zdejší penízky, které se asi smí padělat, protože na nich není „padělání se trestá podle zákona“ a co není zakázáno, je přece dovoleno, aspoň v civilizovaných zemích, jako je bezesporu Jižní Afrika. Pak jsme v protějším obchodním centru marně hledali suvenýrárnu, takže nakonec Radka získala coby suvenýr aspoň album z exotické země na fotky exota (mne) v papírnictví. Já si jako suvenýr koupil bohužel pouze párky, ze kterých mi zbude do zítra h…, a něco dalších potravin, které čeká podobný osud. Pak jsme z internetové kavárny poslali rekonfirmaci letenky (čili potvrzení, že se opět chceme vrátit, a pokud možno ne pěšky) a já poslal Radce pozdravný e-mail z Afriky, který si tu hned přečetla, neboť doma nemá internet, protože jí stačí na rozdíl ode mne podívat se do zrcadla místo studia rozmanitých erotických stránek. Na poště jsme se zásobili velkými pohlednicemi, z nichž Radce se líbily ty s dětmi a jinými zvířátky a mně ta s hrochem v blátě, který mi byl sympatický svou špinavostí. Doma jsme popapali a poté, co Connie odešla v elegantním oděvu (nejspíš někam lovit chlapy) a paní domácí vedle nás ubytovala fousatého chlapa, jsem šel šokovat tím, že jsem se opět ponořil do bazénku. Paní domu to ani nijak extra neudivilo, ale odmítla se koupat se mnou, stejně jako později Dave i náš soused, co je 200 kilometrů odtud a tudíž také Jihoafričan, pro něhož je toto roční období zimou. Na dotaz paní domácí, proč se se mnou Radka (stojící mezi dveřmi pokoje) nekoupe, jsem prohlásil, že se teď koupou jen blázni, čímž jsem jim nahnal vodu na mlýn; Radka nemusela vysvětlovat, že ona a plavání nejsou zrovna kamarádi, a paní domácí mohla otevřeně polichotit Radce a současně mne beztrestně označit za blázna. Než jsem s paní domácí domluvil zítřejší odvoz k vodě, utřel sebe a dlažbu, marně se pokusil najít vypínač a zhasnout světlo pod hladinou bazénku a rozloučil se s domácími, jedoucími kamsi, začala Radka vařit, takže Dave možná odjížděl právě proto, aby ho nedráždila smažená cibulka, kterou on v mikrovlnné troubě asi udělat neumí. Mezi bohatou večeří a spánkem jsme se měli já jako had a Radka jako Jan Neruda; já ležel jako zmije, která právě spolknula obří myš a čekala, až se jí tato prosouká úzkým tělem, a Radka uvažovala o posledním soustu „kam s ním“. 25. července Ráno jsme vstávali už v devět hodin, neboť paní domácí nám slíbila, že nás odveze mezi půl desátou a desátou (tj. v Africe kolem jedenácté) do Umgeni River Bird Park, neboli do Umgenské říční ptákárny. Byť to bylo poměrně daleko od moře a Radka tudíž litovala, že s sebou zbytečně vláčíme plavky a ručníky, byla Radka záhy na vrcholu blaha, neboť prý má ráda ptáky a vlastně již od prvního dne vyčkávala, kdy jí u domku přistane na rameni papoušek či aspoň jeho trus. Po zaplacení 25 randů za osobu (byť jsem jako malej, nedali mi dětský, nýbrž dospělácký lístek, a vlastně ani ten mi nedali, protože se jim zasekla kasa) se nejprve kousek od vchodu zamilovala do zeleného papouška, který se držel zobák nehty pletiva voliéry a nevrle reagoval, když mu rejdila rukou poblíž ocásku, pak do perličky, která se procházela kolem jako velká kropenatá šiška a zobala do všeho, co se objevilo v blízkosti jejího zobáčku, pak do plameňáků, co stáli ve vodě a pokukovali po černochovi, který byl u nich ve výběhu, ale jako jediný mohl svobodně odejít, když tam dotáhl hadici, do bílého papouška, co si před námi hrál na manekýna a pózoval, kdykoliv se před ním mihnul objektiv, do barevných papoušků, co žili v demokratické nezadrátované části areálu a neměli se hladit, aby nikomu neudělali nevím co, a do ibisů, protože mají dlouhý zobák. A přirozeně do tukánků, kteří mají tak velký zobák, že si na nás věru mají co otvírat. Po prohlídce, během které mne Radka vyfotila u větších z exponátů, abych se mohl chlubit na fotkách velkým ptákem, a já vyfotil Radku, aby měla v albu i jiné exoty než mne, nám vrátná na předchozí přání paní domácí zavolala taxi a po pěti minutách (tj. v Africe asi čtvrthodině) nás vyzvedl u brány černočerný řidič v autě mírně amerického stylu a silně afrického technického stavu. Odvezl nás před hotel Tropicana, tam, co je jižní konec pláží, stánky plné afrických suvenýrů, delfinárium, stanoviště drožkářů a rezervace bílých turistů. Šli jsme po plážích směrem k severu, studovali postupně cedule, co se na té které pláži smí a co nesmí (mne zaujala zejména ne zcela srozumitelná cedule s obrázkem, z níž jsem si vydedukoval, že tam lidé nesmí kopat do psů, jsou-li kulatí), kochali se vlnami, atrakcemi a písečkem. Zatímco já obdivoval hlavně panelákovité hotely, vlny, jednu bachratou loď na obzoru a nízko letící letadla ze směru, kterým jsme nedávno dvakrát za sebou do Durbanu přiletěli, Radka ťapala bosá v teplém písku a údajně ledové vodě Indického oceánu, sbírala lastury a zářila štěstím, že si domů přiveze mušličky, kterých prý má už tolik, že je nemá kam dát. U mola, co na něm tři pánové chytali ryby (podle Radky žraloka, jehož ploutev prý zahlédla, ovšem strach a Radka mají velké oči), mi došly baterie ve fotoaparátu, nečekal jsem tudíž, zda něco uloví, abych si udělal snímeček a následoval s pytlíkem v ruce Radku, plesající nad skromným mušličkovým nalezištěm, z něhož mi neustále do sáčku strkala trofeje. Pak jsme vyrazili po plážích zpět hledat samoobsluhu, abychom se zásobili papáníčkem na horší víkendové časy, kdy se tu potraviny neprodávají. Cestou jsem odmítl několikrát jednoho prodavače opasků, který mi vždy neúspěšně nabídl pásek za lákavou cenu, pak nás předběhl, pár metrů před námi zastavil, počkal, až ho dojdeme a zkusil štěstí znovu, několikrát jsem odmítl svezení drožkou, abych při své hmotnosti černého tahače nestrhal, a než jsme v jedné postranní uličce našli samoobsluhu, dokázali jsme odolat i několika žebrajícím černým mrňouskům. Bylo to podivné – tolik velkých hotelů opodál a takový problém najít jídlomarket; chudáci milionáři aby si ušoupali nožičky, shánějíce konzervy a těstoviny k večeři v pokoji hotelů Hilton, Holiday Inn apod. S batohem plným laskomin jsme si před hotelem Tropicana ulovili taxi a černý taxikář nás bez zapnutého taxametru a zřejmě bez tlumičů (soudě podle toho, že každý hrbolek na silnici rovnal se modřina na zadních partiích) dopravil až domů, poté, co jsme mu na mapě ukázali, kudy kam. Jel rychle, jako by nás ukradl, asi aby byl včas zpátky a firma nepostřehla, že si udělal černý kšeftíček za 60 randů do vlastní kapsy. Doma jsme popapali tříbarevnou bábovičku a já jako dezert půl kila drůbežích párků, které mi chutnaly daleko víc než v ptákárně chutnalo velkému černému ptákovi kuřátko bez hlavy, kterým před námi brnkal o oplocení, jako by nám nabízel, že se s námi rozdělí. Pak jsme prostudovali pár prospektů, uzmutých v ptákárně, a dívali se na Mr. Beana, který ale nebyl moc komický, asi proto, že byl v nesrozumitelné angličtině a používal slova, která nejsou v mých zvládnutých 13 lekcích angličtiny pro samouky či v českých reklamách. Nato jsme popapali papáju – je to taková velká koule, dutá a hladká jako moje hlava, mírně sladká a slizská jako politici před volbami, a po pár dnech v naší společnosti už poněkud naměkko. Zatímco jsme se myli, shlédla Radka i začátek a já konec erotického filmu, načež jsem byl Radkou prohlášen za lháře, nazývaje Jižní Afriku dost prudérní zemí. 26. července Radka mne za použití psychického teroru dostala z postele už někdy kolem půl desáté. Sbalili jsme věci na koupání, pojedli africký chléb s českou paštikou a jihoafrickou švýcarskou kávu Nestlé, já se namazal (krémem na opalování, ne Radčinou Alpou či jiným špiritusem), popil limonádu se jménem Iron a chutí čisticího prostředku a po střevní generálce jsem byl připraven k odchodu. Zrovna když jsem se chystal přepadnout Connie, zda by nám nezavolala taxi, nám tato sdělila, že paní domácí je připravena nás vzít na výlet. Radku to vyloženě rozesmutnilo, neboť se obávala, že místo svého vytouženého oceánu a sbírání mušliček skončí zase někde jinde, jako třeba včera v ptákárně. Dopadlo to ale nad očekávání dobře; nad hromadou hlíny, kterou sem ráno na přívěsu z jedné strany dotlačil Dave svým mercedesem a z druhé strany přitáhl svýma rukama černoch, jsem navzdory své neznalosti oficiálních jihoafrických jazyků vysvětlil paní domácí, že Radka se včera zamilovala do moře, a nemá-li dostat světabol, musí tam opět, a tak nás tam paní domácí odvezla. Cestou jsme probrali, že Radka je psycholožka (stoupla tím v očích paní domácí v ceně, neboť ta neví, že naši psychologové jsou placeni ze státního rozpočtu a jsou to tudíž jedni ze společenské vrstvy chudšího středu), že jsme byli v botanické zahradě, že maminka může být na paní domácí pyšná a že u nás zpravidla bývá teplota v zimě pod nulou, nemáme moře a je nás jen deset milionů, takže podle mínění Číňanů „se musíme my Češi navzájem všichni dobře znát“. S Radkou jsme prošli plážemi, kde se smělo koupat a nesmělo surfovat, smělo jen surfovat a ne koupat, kde se nesmělo jen koupat, kde se nesměli venčit psi, kde měl páníček posbírat po pejskovi nestravitelné pozůstatky či kde se neměly koupat děti, protože to tam bylo bezprostředně u středně velkého tunelu, kudy zřejmě putují do moře splašky z pobřežních hotelů. Radka si nasbírala další mušličky, odmítla si sebrat i mrtvého ptáka velikosti slepice, který ležel u výše zmíněného pravděpodobně odpadního tunelu, protože zřejmě nedbal nedoporučení koupání v těchto místech, umyla si nohy na poloopuštěné pláži (kde jen sem a tam procházel pán s detektorem kovů a asi hledal zlaté pozůstatky po turistech, rodinka házela dvěma psům-plavcům do vody jablko, aby ho ten hubenější aportoval na břeh, kde mu ho ten tlustější ukradl a donesl páníčkovi, černý pár v zimním oblečení podle Radky prováděl na duně erotické prostocviky, tři sýrovití pubescenti se váleli na písku či se strefovali kamínky do popelnice, plavčík se nudil a později se vedle nastěhoval černošský „pionýrský tábor“), s mou účastí si nechala vysokými vlnami umýt nejen kotníky, ale i vyšší zaoblenější partie, a obdivovala pány na padácích, pány na surfu a vůbec všechny pány, naštěstí včetně mne. Pak jsme si u kohoutku opodál umyli neuvěřitelně špinavé končetiny, vyklepali písek ze všech míst, odkud šel vyklepat bez vzbuzování veřejného pohoršení, já jsem si v nedaleké převlékárně-toaletárně vzal kalhoty (Radka ne) a vyrazili jsme s naší bílou kůží na trh. Odmítli jsme několik prodavačů pásků (prý značkových, ale na naše pasy krátkých), několik žebravých dětí (to v zeleném tričku, co si nás oblíbilo, dokonce dvakrát) a – světe, zboř se – i dva bílé žebráky, z nichž jeden prý byl z venkova a chtěl na mléko pro své dítě a druhý byl zřejmě z výčepu a chtěl na útratu pro svého vrchního. Stánky ale Radku zaujaly; zájem u ní vzbudily zejména korálkové pásky, dělané ale na zdejší standartní obyvatele a tudíž o dost kratší, než si žádají naše evropská těla, dřevěné žirafy, černé dřevěné vyřezávané ksichtíky, co mi visí doma na zdi už od loňské cesty do Johannesburgu, různé přívěsky až přívěsy na krk, zápěstí a jiné části těla, bubínky, chrastítka a jiné zdejší výtvory, prodávané černoškami za ceny pro nás lidové a pro ně horentní. Stačilo se zastavit u zastřešené části chodníku a už se z pozadí ozvalo od černošky, co měla za daný kousek dlažby hmotnou zodpovědnost, něco jako „hallo“, a díval-li se člověk na konkrétní předmět o něco déle, hned od prodavačky zazněla cena nebo se tato iniciativně sebrala a jala se zboží sama předvádět a doporučovat další sortiment, což Radce kupodivu nedělalo nedobře. Ceny byly mírné, ale přesto jsme vytahovali jednu stovku za druhou, aby se nám v taškách rozhojnila zásoba upomínkových předmětů: dvě žirafy, tři bubínky (z nichž ten Radčin, jak jsme dodatečně zjistili, dost zapáchal, na což ale vcelku úspěšně zapůsobil sprej, nezvládající dlouhodoběji mé boty), tři velké a několik malých černých dřevěných vyřezávaných ksichtíků, dva popelníky, vyřezávaná nádobka, několik náramků a náhrdelníků pro Radku, vyřezávaný dřevěný příbor a korálková a tentokrát dokonce mrkací panenka pro mne. Radka černé prodavačky upřímně litovala, že tu musí celé dny vysedávat či polehávat a čekat na turisty, zda si třeba něco koupí, zatímco zazobaní cizinci (tím mínila i nás) se válejí u moře a rozhazují stovky jako nic. Ověšeni jako dva vánoční stromečky jsme se jali shánět taxíka domů, neboť se setmělo (bylo již půl šesté) a Radce bylo chladno, byť si od jedné trhovkyně koupila obrovský šátek, jaký nosí snad jen staré cikánky. V okolí nebyl žádný taxík naší firmy s klokánkem na dveřích, vzali jsme tedy zavděk jiným, menším, žlutým a s funkčním a zapnutým taxametrem a černochem za volantem, který znal cestu takřka až před náš dům zpaměti a nebylo ho tudíž třeba navigovat. V pokoji jsme se spravedlivě podělili o nákup, kupodivu bez přetahování, spořádali mísu předvčerejších těstovin se včerejším tuňákem, rajčaty a olivami, párky, levný netučný sýr v malém balení asi pro pět osob a něco malého pro chuť. Radka se částečně úspěšně zbavila ve sprše písku z vlasů, poté, co jsme překonali náhlý záchvat lenosti; pak zkritizovala černocha v televizním filmu, který zjevně neúspěšně sexuálně uspokojoval svou choť, a usnula poté, co opět politovala černé trhovce a jejich dítka, povalující se po zemi u parodií na stánky. Pak jsem se vydrhnul i já, který jsem už neměl takřka žádné problémy s pískem ve vlasech (těch pár chlupů, připomínajících spíše tykadla, než vlasy, moc písku neudrželo), ale zato obličej, namazaný dosud opalovacím krémem, připomínal spíš smirkový papír. Radka mezitím spokojeně spala, i vypnul jsem tedy televizi, pozhasínal světla a uložil se, což pro ni byl signál, aby se probudila a začala se mnou v mezích neslušnosti laškovat. Napovídal jsem jí několik lichotek a ona chudinka dostala záchvat kašle z toho, jak se mi prášilo od huby. Schovali jsme tedy její bubínek, který „voněl“ po uleželé a špatně oškrábané kůži, vyvětrali a ona pak již spokojeně usnula, aniž bych ji musel unavit. 27. července Ráno mne Radka vzbudila poté, co mne vzbudilo sousedovic splachovadlo a upovídaná domácí na dvorku. Byl jsem mrtev navzdory tomu, že jsme večer páchali pouze samé přístojnosti (= žádné nepřístojnosti). Užužlal jsem kus její buchtičky s ovocem a za obohacování krve nikotinem pozoroval paní domácí, kterak provádí jakousi ženu s malým dítkem nesoucím velkého plyšového medvěda v náruči a ukazuje jí něco jako „tady bude almara“, „tady to půjde z kopečka“ a „tady se to potáhne až k sousedům“, zatímco Dave „pro změnu“ opět něco kutil u mikrovlnky. Když jsem kouřil třetí cigaretu před dveřmi, zatímco Radka už ztrácela naději, že si na nás paní domácí dnes najde čas, a váhala nad mapou města, zda jet do více než 30 kilometrů vzdálené tradiční zulské vesnice, kde by mne prý tolerantně nechala okukovat polonahé černé tanečnice, nebo se zase vydat na pláž sbírat mušličky, zaklepala u nás paní domácí a že prý je připravena vyrazit s námi na čumendu do přístavu. Cestou jsme opět probrali, jaký je rozdíl mezi Čechami a Jižní Afrikou v otázce ras, moře, zaměstnání a přírody, že ten šedesátník, co jsme ho nedávno viděli u garáže, je její osmdesátiletý tatínek a ta čiperná paní vedle něj ještě o tři roky starší maminka, že je paní domácí o základní školní docházku starší než já, že Connie má dnes volno a tudíž jak si usteleme, tak si i lehneme, že to před přístavem je stará průmyslová zóna, že ta řada železničních přejezdů přes silnici je nejpočetnější na jednom místě na celém světě, že v tom obřím skladišti je uložen cukr (ráno si tam zajdu s hrnkem kávy, abych si ji patřičně osladil) a že do té nádrže vedle se napustí voda a pak tam vpluje loď a vodu vypustí a loď už tam zůstane na suchu, na rozdíl od kapitána, který během vykládání na suchu nezůstane, neboť jsou kolem restaurace. Prošli jsme se objektem plným stánečků se suvenýry, já nakoupil čtyři ozdobné kovové lžičky, Radka náramek z buvola a společně kopeček pohlednic a opodál jsme popili kávičky, přičemž jim zřejmě došla voda, takže já s Radkou jsme dostali jako hosté hrnek plný, zatímco paní domácí poloprázdný a k tomu nádobku mléka na dolití. Pak jsme byli odvezeni do zátoky, kam jezdí velké lodě (tou dobou pouze jeden velký tanker s obřím nápisem zakazujícím kouření na stěně kajuty) a kde bylo prakticky pouze bílo-indické obyvatelstvo, asi proto, že se tam jen pracuje nebo rekreuje, což se většiny černochů z okolí netýká. Viděli jsme tam molo plné rybářů indického vzeření, kteří bez zjevného úspěchu nahazovali návnadu do vody, turisty uspokojující chuťové buňky a co chvíli otlučené volkswageny-brouky, zdejší to oblíbená vozítka. U jednoho stánku nám paní domácí koupila na ochutnání kořeněné taštičky plněné bramborou a dnes kuřetem, neboť maso došlo. Byly docela dobré a dostat jich dvacet, dalo by se tomu říkat oběd. V další restauraci, tam, co byla velká kotva (větší než ta u námořního muzea v New Yorku) a ještě větší koncentrace Indů, jsme popapali; já s Radkou rybu přes půl talíře s tradičními hranolky, méně tradiční tatarkou, ještě méně tradičním kusem vařené oranžové zeleniny bez chuti a zápachu a zcela netradiční sladkou bramborou s příchutí skořice, paní domácí pak chobotnici s něčím, jíž nám dala ochotně kousek ochutnat, na rozdíl od našinců, kteří by sotva odkrojili cizímu hostu kus žvance ze svého talíře. Zaplatil jsem za všechny, čímž jsme hostitelku uvedli do rozpaků; využil jsem toho a vnutil se, aby mne nechala po návratu použít svůj počítač. Napapáni a tudíž v dobrém rozmaru jsme se pak vrátili domů, neboť prý paní domácí čekala ve čtyři hodiny hosty. Poté, co jsem z internetu zvěděl, že naše letenky nepozbyly platnosti a budu se tedy moci vrátit domů, jsme vyrazili s Radkou hledat telefonní automat, aby mohla zavolat mamince, že je stále ještě živa a zdráva. Automaty jsme našli, ale jeden nehodlal s Evropou vůbec komunikovat a druhý ukazoval na displeji, že vhazujeme falešné peníze, i když byly pravé. Místo volání jsme se tudíž ukojili v kupodivu i v neděli otevřeném obchodě Spar. Radka si dopřála minerální vodu s příchutí medového melounu, banány v menším balení (pro hodně velkou českou rodinu) a sušenky, já sušené maso (o kterém Radka pohrdavě mluví jako o šílené krávě), stydlivě zrudlé avokádo a u nechápavé slečny v cigaretárně dvoje Camelky, z jejichž rozdílných etiket jsem se dozvěděl, že jedny způsobují rakovinu a druhé mne mohou zabít. Po návratu jsme se od pana domácího, který právě z brány vypouštěl černého nádeníka, co podle Radky zřejmě opečovává dům pouze za stravu, dozvěděli poněkud jiné informace než od paní domácí; že v neděli sice pracuje také, ale ne proto, že má práci rád, ale proto, že musí vydělávat peníze, dokud je mladý, aby měl coby důchodce v budoucnu vystaráno (nebo spíš aby si mohl vydržovat manželku v domácnosti, jak závistivě míní Radka), že pro něj dělá Connie už dvanáct let od doby, co skončila školu (čili déle, než ji má k ruce paní domácí, a tudíž ji Dave zřejmě přivedl do manželství jako věno a Connie se až dodatečně spřáhla s paní domácí a společně ho obě odbývají polotovary, které on si večer ohřívá v mikrovlnné troubě) a že by kriminálníky (neuvedené rasy, takže zřejmě myslel všechny a ne jako my jen jednu skupinu) nejraději zatloukl pěstí do země. Gestikuloval tak, že mu bezvadně rozuměla i Radka. Zatímco já v pokoji sepisoval zážitky dnešního dne, Radka si v míse od chleba vyprala a na hadr rozložila mušličky a vyslechla přitom zprávy v afrikánštině, ze kterých zvěděla, že se někde prali, někde zasahovala policie, někde tančili v korálkových oděvech zulské tance, podrobně informovali o výsledcích kriketu a televizní rosnička černé pleti byla tlustá. Na loži jsme probrali ryze praktické věci: zda je lepší vzbudit mne zítra dříve a nechat mne zakouřit a ulevit vnitřnostem, po čemž nebudu agresivní, či nechat mne spát déle a riskovat, že sice budu roztomilejší, ale budu trousit cestou, a poté, zda byla tatarka k obědu v pořádku a kdo v případě salmonel obsadí WC a kdo se spokojí se sprchovým koutem. 28. července Ráno jsem byl probuzen o poznání něžněji než včera, asi proto, že jsem se částečně probral sám a Radka se se mnou tudíž nemusela tolik prát, aby mne dostala z peřiny. Bylo po půl desáté, takže jsem stihnul akorát dvě cigarety, tři chleby se sýrem, jedno kafe a dva pokusy zbavit se včera snědené Radčiny vegetariánské konzervy, která mi stejně jako nedávno jí neudělala nejlépe po těle. V deset hodin jsem byl připraven na odjezd v deset hodin (který se uskutečnil podle afrických zvyklostí po jedenácté) do zulské vesnice kdesi u dálnice směrem na Pietermaritzburg a měl i spočítáno, kolik zaplatím za bydlení paní domácí a kolik budu muset utratit. Jeli jsme strašně daleko, samozřejmě výrazně překročenou povolenou rychlostí, ovšem pomaleji než mnoho jiných aut. Dojeli jsme až na kopec za hořícími pláněmi a poli (prý nějaký trouba – ne já! – zahodil vajgla a v této suché době to tu kolem krásně hoří), ohrazený dřevěnými kůly, za nimiž se skrýval obchod se suvenýry, kde se prodávaly vstupenky a různé předražené cetky, a několik domečků spletených z přírodních materiálů, kudy nás nejdříve jeden korunovaný černoch na přání paní domácí vedl, ale opustil nás, jakmile tato zmizela z dohledu. Nejdřív jsme s malou bílou rodinkou s kočárkem navštívili zulskou kuchyni. Byl to slaměný domeček vzhledu hnědé severní polokoule, s ušlapanou podlahou, tvrdými sedátky se slaměnými rohožemi místo polštářků podél stěn a několika kusy nádobí á la pračlověk. Seděla tam kredenciózní černoška, která za doprovodu odborného výkladu od uniformovaného černocha (bylo to anglicky, tudíž jsem rozuměl jenom, že ten hadr na stěně je z kravské kůže) předváděla zřejmě výrobu mouky, odívání části těla mezi zády a jejich méně slušnou dolní částí a nakonec se se všemi nechala vyfotografovat, načež Radka kupodivu nežárlivě konstatovala, že se ke mně tato černá babča nějak moc tiskla. Černoch na rozcestí nás pak nasměroval do amfiteátru pod rovněž slaměnou kopulí, kde nás sedělo asi deset bílých diváků, včetně dvou dítek, z nichž to menší začalo ječet, jakmile se objevil první černý účinkující v kostýmu divocha. Účinkujících bylo více než diváků, všichni byli černí, měli vzhled takřka pralidí a skřeky paviánů, pánové měli třásně na kolenou, korunky na hlavách a černé slipy (říká Radka, já se tam nedíval) pod koženými sukýnkami, dámy oděvy samý korálek a rovněž nečekaně moderní černé legíny a na nohou chrastítka z plechovek od coca-coly. Napřed jsme shlédli milostný tanec zuláka se zulajdou; ona si myla dřevěnou nádobu, on přijuchal s oštěpem, řekl, že ji má rád, ona mu na to řekla, kolik krav stojí, on tam chvíli jásal, že na ni má, ona si dala umytou nádobu na hlavu a tím prý se sbalili. Pak tam střídavě i spolu tančili a pěli všichni Zuluové z povolání, kromě okorálkovaného drobečka, který nezúčastněně stál před nimi a dloubal se prsty v nose. Nějaké dvě černošky si v misce něco zapálily a jedna z nich pak počala věštit z mušlí a kamínků a jestli jsem dobře rozuměl, vyšlo jí, že se všichni budeme mít dobře a máme jim přispět na položenou misku. Když představení skončilo, vyfotografovali jsme se ještě s tanečnicemi, které se na mě mačkaly jako ta z „kuchyně“ z obou stran, jako by v životě neviděly bílé maso. Pak jsme se ještě krátce prošli vesničkou, Radka si nechala vyfotit panorama a já pozoroval kouřícího tanečníka u plotu a hlídače s účinkujícím, jak za jedním ze stylových domečků mastí karty. Pak nás paní domácí i s několika předraženými suvenýry (byla poslední šance zbavit se přebytečných nekonvertibilních randů, které mi jsou v Evropě platné asi tak, jako české koruny tady) popovezla o kus dále, kde ve svíčkárně uplácali pro Radku za 35 randů svíčku ve tvaru krásného slona; tamtéž jsme se také s paní domácí vyfotografovali a chvíli pozorovali, jak vítr v dálce rozfoukal požár, který zahalil krajinu tak hustým dýmem, že z vyhlídky na „Tisícíkopčí“ nebylo takřka nic vidět. Dále jsme navštívili Mitchellův park, kde je prý paní domácí také štamgastem, a tam nejprve při kávě probrali, že její profesí je dělat si kamarády (ne v sexuálním smyslu), na rozdíl ode mne, majícího v popisu práce si to rozhazovat s rodiči méně nadaných či více nenadaných žáčků, že mne důchod čeká bohužel až za 31 let a že dcera domácích byla v roce1999 na výměnném pobytu ve Francii a pět dní byla i v Praze, což je prý město plné zeleně. Pak jsme byli posláni do zdejší ZOO, kde stál lístek pouhé tři randy, ale exponáty byly rovněž „z chudého kraje“; pár malých akvárií v domečku připomínajícím veřejné WC, klece s opičkami malými jak vstupné, které se nám líbily, ale moc se neopičily, klece s papoušky a papouchy, jeden bazén s velkými bílými rybami, pár želviček a dva malí a tuze líní hnědí krokodýli, válející se na březích minirybníčků. Mně se nejvíc líbila maličká opička, co vždy slezla z větve, prohrabala talíř, vzala, co se jí zachtělo, vylezla zpět na větev a tam to za ustrašeného pokukování kolem sebe okusovala; Radka naopak zářila blahem u klece s papoušky kakadu, kteří lezli až k nám a visíce na kleci si nechali hladit zobáky a jeden i žlutou šešulku na hlavě. Žádný z nich se ale k mému zklamání nenaučil opakovat „Rad-ka“ a Radce se nepodařilo žádného pohladit po žluté špičce ocásku a dosáhla pouze toho, že jí jeden olizoval prst suchým jazykem, který si pak pro jistotu vyčistil dřívkem z bidýlka. Cestou zpět nás paní domácí zavezla do velkého obchodního centra, kde měli konečně poštu, mající ve svém sortimentu i poštovní známky. Koupil jsem si jich deset, abych odeslal několik pohledů, které mi dosud ležely ve skříni, neboť je nebylo čím ofrankovat. Pak jsem Radce koupil jahody, které jí (nechápu proč) chutnají, pod záminkou „dárku pro Radčinu maminku“ jsme paní domácí koupili láhev jí (a prý i Daveem) doporučovaného vína a dovezli se domů. Zde jsme zaplatili paní domácí nájem, přidali nějaký ten peníz jako tuzéra (odškodné za všechny výlety, ukradené klíče a mapu a Radčin telefonát domů, což vše nám bylo poskytnuto gratis) a vysloužili si objetí a pusu (Radka konstatovala, že ke mně byla paní domácí vřelejší a více se tiskla). Pak jsme v nedalekém Sparu utratili takřka všechny peníze, doma popili kávičku, popapali zbytky našeho jídla a balili, já asi hodinu a Radka celý večer. Ve sprše se dnes opět nic zajímavého nestalo a tak jsme mohli po hygieně v klidu (na Radku stres z budoucího zpátečního letu ještě nedolehl) sníst v posteli jednu čokoládu s oříšky, o níž Radka říkala, že si ji můžeme dát, na rozdíl od té druhé, co prý vypadala moc luxusně a zřejmě si ji tudíž schová na věčné časy jako suvenýr. 29. – 30. července Dnes ráno jsem se vzbudil sám, asi proto, že jsme šli včera (dnes) opět brzy spát. Dave se nedočkal rozloučení s námi (asi mu žena neudělala snídani a on měl už před desátou hlad a odjel se najíst někam do hospody) a odjel, tudíž tu s námi byla jen Connie, která měla velké prádlo (velké prádlo, a ne velké prádlo), černoch v montérkách a paní domácí v elegantní bílé košili, jako by si šla dělat kamarády do lepší společnosti. Na stole zbyla hromada jídla, kterého se (snad s výjimkou konzervy) Radka odmítala vzdát. Dobalili jsme a v půl druhé – poté, co jsme ještě udělali několik fotek – se Daveovým autem řízeným paní domácí vydali na letiště. To bylo na třímilionový Durban překvapivě malé, ale o to záludnější, především proto, že žádná z přepážek nebyla označena a my tudíž nevěděli, kam se postavit do fronty. Nejprve jsme postáli za skupinou turistů u jediné přepážky, kde byly na monitoru uvedené odbavované lety včetně našeho, kde ale současně na téže obrazovce stálo, že jde o error, neboli že se tento zdroj informací zbláznil. Radka usoudila, že stojíme správně, neboť si jako první všimla člověka, který mohl letět stejným směrem jako my – byl to mladý Skot v sukni. Pak jsme ale s nelibostí postřehli, že se to u přepážky odbývá nezvykle pomalu (i na africké zvyklosti) a já se tedy vydal na zvědy, zda bychom neuspěli rychleji jinde. Policista mexického vzhledu mi řekl, že se můžeme odbavit u kterékoliv přepážky South African Airways, i opustili jsme onu jedinou označenou a vydali se k vedlejší řadě přepážek, kde jsme byli obslouženi vcelku rychle Indkou, která mi ochotně vše několikrát za sebou vysvětlila, vida evropského truhlíka. Odevzdali jsme zavazadla s tím, že se s nimi shledáme až v Praze (zajímavé – cestou sem jsme si je museli vyzvednout při přestupu v Johannesburgu, tam s nimi přejít celnici a podat si je znovu) a Radka hned uzavírala sázky, kdy a kde se vše ztratí a zda a v jakém stavu se s tím znovu shledáme, po nedávné zkušenosti, kdy nám byla zavazadla otevřena a zmizely bonbony. Pak jsme prošli k východům k letadlům a zjistili, že ačkoliv jsme před pár minutami dostali palubní lístek na jeden východ, stálo už naše letadlo u jiného. Na let jsme si vcelku nemohli stěžovat; měli jsme sice nuceně sedět každý sám, ale na mém místě v letadle se již válel Ind, který zřejmě nechápal značení sedadel, a díky tomu se uvolnilo právě místo vedle Radky. Dostali jsme opět housku v papírové krabici (hezčí balení než papírový sáček od Lufthansy a současně méně záludný obal než lufthansácké plastové krabičky na toast, na nichž vyskakovalo cestou z Prahy do Frankfurtu odklápěcí víčko a ohrožovalo tak svého neopatrného jedlíka, kterému nečekaně vyskočivší víčko mohlo vyrazit oko nebo v horším případě katapultovat svačinu k sousedovi, který by ji také nemusel oprávněnému majiteli vrátit), oříšky, něco k popití a pár úsměvů a krátce poté, co se o mne v chodbičce nechtěně (ale rozhodně ne nepříjemně) otřely obě krásné letušky černé barvy a (bohužel) i jen o něco méně černý stevard masivních sedacích partií, jsme přistáli v Johannesburgu, kde tentokrát bylo počasí daleko lepší než při posledním průletu. Přejít na sousední mezinárodní terminál a najít správnou přepážku nebyl problém – toto letiště jsem měl již prolezené od minulého roku, kdy jsem v „Jeníkově Hrádku“ pobýval. Ale hluk, nával, směsice ras a permanentní strach z okradení udělaly Radce natolik nedobře, že jsem raději oželel tento zajímavý mumraj a většinu dost dlouhého času před odletem jsme strávili raději v poloprázdném a takřka tichém vnitrostátním terminálu opodál, odkud se nám také podařilo odeslat několik posledních pohlednic. Odlet z Johannesburgu byl pro nás tím nejstresovatějším, aniž jsme si to navzájem přiznali; když byl Radce ukraden pas, posílala na vyžádání na velvyslanectví kopii pasu druhého, se kterým se nyní měla vrátit, a trnula hrůzou, zda stornovali správný pas a nechají ji vůbec odletět, a já trnul z téhož důvodu při představě, že si můj „uzlíček nervů“ s velvyslancem špatně rozuměl a nechal zablokovat nesprávný pas, v důsledku čehož by tu Radka zůstala sama a asi by se z toho poto, neznaje takřka vůbec angličtinu a nemaje pevné nervy a mou průpravu a schopnost „tvař se jako blbej, všude se ptej a bude ti pomoženo“. Ale vše dopadlo dobře a my jsme bez problémů prošli všemi kontrolami, majícími zřejmě jediný účel – zaměstnat jiné práce neschopné místní obyvatelstvo. Nejprve jsme si odbyli několikrát za sebou kontroly pasů a letenek, pak mne osahal robustní černoch (pípal mi kovový pásek, který jsem si nemohl sundat, neboť by mi spadly kalhoty), neboť sem asi ještě nepřišel pokrok v podobě menších ručních detektorů kovů, a nakonec, poté, co nám byly zaevidovány palubní lístky, jsme ještě na začátku tunelu k letadlu dostali od černého poskoka plastové „bezpečnostní kartičky“, které jsme po několika krocích odevzdali dalšímu poskokovi u dveří dopravního prostředku, zřejmě abychom se v krátkém tunelu nezapomněli. Let do Evropy byl ucházející, neboť paní podle dialektu zřejmě z Rakouska, která seděla vedle nás u okénka, měla vegetariánskou stravu a po ní se nás co chvíli dovolovala, aby přes nás mohla prolézt do uličky a zpět (docela by mne zajímalo, jestli by se poto, až bych si dal v noci prášek na spaní a neuvolnil jí cestu), se kamsi trvale přesunula a my měli tři sedačky s Radkou pouze pro sebe. Já část cesty projedl, část prokoukal na televizi a z okna a část prospal díky prášku, Radka část projedla a zbytek strávila řešením opakovaných neodkladných záležitostí týkajících se trávicího ústrojí, které zřejmě strádalo nervozitou z turbulencí, ač jsem Radku uklidňoval, že má vysokou školu a žádný učený přece z nebe nespadl. Ve Frankfurtu jsme přistáli s hodinovým předstihem (být kapitánem Němec a ne Jihoafričan Smith, podezíral bych ho, že spěchal, aby přistihl doma manželku in flagranti), tudíž já se dosud po tabletce motal jako praštěný a se zájmem zíral na japonské letušky a snad kompletní sadu ras a náboženství, zatímco Radka střídavě usínala a zelenala na sedačkách v hale či u monitorů, které náš let zatvrzele ignorovaly. Byť jsme měli na palubních lístcích číslo vchodu B30, byli jsme odbavováni na jiném patře u vchodu B50, naštěstí rovněž blízko WC a kuřáckého zákoutí, takže se firma snažila maximálně vyhovět nám oběma. Konečně nastal čas odletu do Prahy. Já to kvitoval s povděkem, neboť se v letadle zase bude zdarma jíst a pít; Radka při stejné představě hrála všemi barvami, přesto si ale se mnou dala na palubě sýrového hamburgera, aby mi pak zbytek cesty domů mohla sténat, že se jí nedělá volno. Než jsem stačil dopít její colu, byla pod námi naše metropole. Po přistání se Radka konečně pousmála, zásluhou českého cestujícího, stojícího za ní, který prohlásil před svou rodinou u pasové kontroly něco ve smyslu „tak jsme to všechno přežili a teď už jenom zbývá, aby nás nepustili domů“. Asi měl tudíž ještě neblažejší zážitky z dovolené než ztrápená Radka. Kontrolou jsme prošli úspěšně, jen naše role se obrátily: vzbuzoval-li jsem v Africe zájem žen (no, tak žhavé to taky nebylo) spíše já, u pasové kontroly tomu bylo naopak. Policistka, která mne nechala bez jediného slova projít, na Radce údajně vyzvídala, zda je přímo z Jindřichova Hradce. Asi zapracovaly tamtamy a policistka skutečně na základě upozornění ambasády zjišťovala, zda se vrací ta pravá Radka nebo nějaká její jihoafrická dvojnice s ukradeným pasem. V Praze hodlala Radka rozmařile užít služeb taxi (inu, bohatá státní zaměstnankyně), abychom se přece nevláčeli se zavazadly autobusem a metrem až na nádraží, obzvlášť když tu bylo tepleji než v Durbanu a přilehlém státě. Nicméně pak zkonstatovala, že jsou kolem letiště pouze hotelové taxíky na objednávku, i jeli jsme tudíž MHD, což sice nebylo nejhorší, ale ani zdaleka tak pohodlné jako městská doprava v Durbanu. Na nádraží se pak tedy Radka rozšoupnula alespoň tím, že nám koupila jízdenky na vlak do vagónu 1. třídy, zatímco já odmítl dvě žebračky, naštěstí ne tak vlezlé jako africká žebrající droboť. V kavárně opodál jsme propili 70 korun (bylo potřeba doplnit kofein, neboť jsme - já už zase a Radka ještě - usínali) a pak už zbývalo jen nasednout na správný vlak, za což jsem přenechal zodpovědnost Radce, která tu kdysi studovala a znala zdejší „velký svět“, a než jsme stačili zrekapitulovat v hrubých rysech naše africké aktivity, byla Radka doma, a krátce po ní i já. Příští rok bych rád do Pretorie. Zda se Radka přidá, nevím; raději jsem se neptal, aby nám na poslední chvíli ještě neznečistila oděvy.